O recyklování a liščím ocase…

Auto mám plné papírů, PET-lahví, polystyrénu a jiného netříděného odpadu. Po menším pokusu o jarní úklid jest třeba odklidit nepotřebné a navíc chovat se ekologicky… Jsou předměty, které jsem neměla odvahu zařadit do recyklovatelných surovin, a tak skončily v kbelíku na odpadky. Až přijde jejich čas, zmizí neodvratně kdesi na skládce…

Leží tam vedle sebe. Věci, co by se za normálních okolností do kontaktu nikdy nedostaly. Třeba plyšové prasátko Kofola a liščí ocas, jež byly během let nerušeného přebývání v krabici napadeny jakýmsi těžce definovatelným hmyzem. Posledně jmenovaný byl vyřazen z abonentů pro recyklaci z důvodu nedostatku odvahy. Ne, že by liščí ocas neměl odvahu, ta kvalita chyběla mně. Nebo by to byla spíše drzost? Dojet si do eko-dvora a nerudné paní, která tráví celé hodiny a dny tím, že přehazuje a třídí odvrácenou část našeho bytí, položit s naivním výrazem jednoduchou otázku: „Máte tady prosím kontejner na liščí ocasy?“. Možná bychom potom musely s plným autem zase odjet …

Kdysi dávno tvořil skutečnou ozdobu své majitelky. Její pohádkové kolegyně ho používaly k zametání stop, vožení Budulínků a k jiným aktivitám. Dokonce jsem si vzpomněla na tajemnou větu, kterou prohnaná lesní šelma lákala nevinného chlapečka k divoké jízdě lesem. „Budulínku, dej mi hrášku, povozím Tě na ocásku“. Tedy do absolutního cimrmanovského rýmu to má daleko, nicméně na malého neposluchu zapůsobila lákavě a magicky, neboť nasedl…   

Našemu šedobílému ocasu se stříbrnými konečky byl vlastní jiný osud. Poslušně lišku následoval, když si běhala po lesních cestičkách kdesi na dalekém severu. Vlál ve větrech vanoucích od pólů jako plachta na bitevní lodi, jako vlajka na kornetově trumpetě. Obtáčel se kolem ní každý večer, aby usínala ve vlastním hebkém teple. Možná sloužil jako hračka pro liščata a možná se za ním z dlouhé chvíle honila i ona sama. Naposledy zavlál i po její smrti. Připevněn na saku „mastera“ představoval lišku, kterou honil lot jezdců slavících svátek Svatého Huberta. A tak vlastně doputoval až k nám. Celé roky visel na závěsu, při posledním stěhování se ocitnul v uvedené krabici a ten pobyt bez pohybu zpečetil jeho definitivní konec…

Ne, takhle by přece konec neměl vypadat. Seběhnu rychle po schodech dolů a vysvobodím ho z nevhodné společnosti. Vezmu si ho do ruky, pohladím. Vynesu odsouzence k nedůstojnému zániku z temnoty přízemí nahoru do zahrad. Tam fouká vítr téměř neustále… Připevněný na plot si bude poletovat, povídat si s vlaštovkami, jaké je to v teplých krajích a na oplátku jim bude vyprávět zasněžené příběhy ozvláštněné světlem polární záře…  A s každým dnem si z něho slunce a měsíc kousek vezmou. A roznesou ho po kraji. A potom teprve zmizí.

Jdu to udělat hned teď…