Ne, znalci klasické americké literatury, nebudu psát recenzi o díle Tennessee Williamse, ani se nebudu pokoušet o zamyšlení nad vývojem demografické křivky na našem státě, spojeným s neveselou úvahou, kdo nás bude na stará kolena živit.
Chci se zmínit o všudypřítomném duchu doby, jež se předvádí každý den na televizních obrazovkách, vystrkujíc hlavu z každé druhé stránky jakéhokoliv časopisu nebo novin (možná s výjimkou křížovek), naleptávajíc tak naše těžce vybudované sebevědomí. Kdo ho reprezentuje? Armády mladých štíhlých žen bezchybných tvarů, s dokonalým make-upem, motýlími řasami a s hlubokým, zářivým pohledem…
A tak každodenně infikovány představou kultu věčného Mládí, stojíme v zástupech na nádraží a snažíme se neúnavně naskočit do jeho rozjetého vlaku … Klopýtáme na vysokých podpatcích, hrneme se jedna přes druhou, předbíháme se a stejně to moc nejde. I když zaznamenáme občasný úspěch (většinou pomocí nějakého profláknutého podvodu jako je plastika, lifting, botox a tak podobně), neslitovný průvodčí Čas, co jako revizor prochází jednotlivými vozy, přinutí bez zábran vystoupit každou, která nevykazuje dokonalost… Svěžest ducha se zde, milé dámy, jako abstraktní kategorie nepočítá.
Poněkud unavené, ve zmačkaných šatech a s rozmazanými šminkami se potkáváme opět na rozcestí, jež tak dobře známe. Jedna cesta vede do světa našich krásných dcer a ta druhá do údolí babiček. Ale ne, zpět, těch možností se nabízí nepřeberné množství, zjistila jsem asi po hodině strávené ve vaně ve společnosti Marné Snahy rozpustit se nic dál neřešit. Viz. následující příklady: Jackie Collins, Alexis Blake z Dynastie, Tina Turner nebo nesmrtelná Cher, ale taktéž babička Boženy Němcové s kapsářem plným dobrot nebo Cyrilkova stařenka z Kamenného řádu. Si můžeme vybrat…
Přijměte své tělo, milujte své tělo, nalezla jsem v knize radící ženám, jak důstojně stárnout. Jak ale akceptovat nedokonalou schránku, když chci třeba vypadat jako Natálie Portman? Fakt chci být tak křehce vychrtlá a éterická a chci se vzpínat na špičkách jako Černá labuť.
Četla jsem si, že by měl někdo vytvořit kyborga, který by byl nastaven tak, aby miloval stárnoucí ženské tělo. Sem s ním. Pak by mohl předat tuto vzácnou schopnost i mně. A až zvládnu nelehkou disciplínu být sama se sebou v souladu, nebudu už potřebovat honit žádné vlaky a využiju zbývajícího prostoru na jiné, mnohem zajímavější věci. Možná. Pokud třeba nemystifikuju.
Na internetu jsem objevila Ústav výrobních strojů, systémů a robotiky a tímto se na něho obracím s neformální poptávkou po jmenovaném robotovi. Zvládne-li ještě jiné disciplíny, jako například nakupování potravin, celoplošný úklid domácnosti a hru na hudební nástroj, o to lépe…
