Až já budu velká…

Potloukat se. Zvláštní výraz. Potulovat se, toulat se, těkat, bloudit, napovídá Slovník spisovného jazyka českého. Já se také potloukám, sice ne v mlžných horách, byť jsou období, kdy před sebou vidím rozmazané obrysy a občas ztrácím „vertigo“.  Zakopávám o kostlivce, kteří se vysypou ze skříně, když neopatrně projdu kolem. Odháním skřehotavé černé posly z království netečnosti a nedostupnosti převlečené za vrány ranních neodbytných myšlenek, voňavým čajem splachuji pachuť minulosti a zajídám ji croissantem. Čekám, až se něco stane. Nebo je to pouze starodávný zvyk z dětství? Hra s magickým až? Až já budu velká, tak… Tehdy byly podmínky pro dosažení stavu dospělosti celkem jasné. Až se naučím nebrečet, až si nebudu muset stoupat na špičky, abych dosáhla do kredence. Až.

V keramické misce na dřevěných schodech odpočívají dva kovové spirálově zatočené háky. Pamatuji si dodnes vrzající zvuky, když přidržovaly houpačku pod šopou na dvorku a nedovolily, abych se vznesla výš a dál a dotkla se nebe. Do narezlého rytmu se obtiskly představy holčičky v hnědých punčocháčích s vzorkem hladce, obrace, představy o životě co nadejde, až nastane až...

Vyrostla jsem, do kredence bych také bez problémů dosáhla, jenomže, kde je ho konec. Ztratil svoje kouzlo společně s odchodem babičky, která ho dokázala něčím zvláštním naplnit. Tísnily se tam vedle sebe šálky na kávu z  odložených servisů, sklenice různých velikostí i barev…  Podlaha z prken vždycky lehce zavrzala, když jsem se po nich vzpínala…  Nebrečet jsem se nenaučila, slzy si tečou, kdy se jim chce. Dojímám se nad přejetými veverkami, kočkami a ježky. Dojímám se nad příběhy, jež se odehrávají kolem mě. Cítím, tedy jsem. Jednotlivé slané kapky vymlely koryto podzemní řeky a stříbřitě se lesknou.

Stojím si na břehu Finisterry světa omezeného dosavadním poznáním a jako Kolumbovi námořnici nevím, co čeká za namodralou hranicí horizontu.  Ztrácím se v čekání na Slovo. Jako země rozeschlá nelítostně pálícím sluncem sebepoznání, toužila jsem a toužím zavlažit se slovem. Namlouvám si, že nevím, kde bydlí. Proč potřebuji, aby se sneslo odněkud shora? Spává přece se svými druhy na polštářích z hebkého peří v citadele mého Já. Kdo drží v ruce klíč od železné brány vedoucí ke tvořivosti? Přála bych si namluvit, že klíčníkem je terapeut, Bůh, nebo někdo, kdo mě miluje…  Vzpírám se skutečnosti, že ten kovový kruh s tepaným klíčem patří mně. Schovávám se před poznáním, schovávám se před zralostí a nejraději bych se schoulila na freudovském gauči a téměř z něho neslézala. Držím se iluze, že někdo udělá vnitřní práci za mě, že mě utěší, nakrmí a pohoupe…  Kde jsi, babičko? 

Přešlapuji, přesívám sem a tam písek pochybností. Začnu asi s hledáním pořádného trámu. Až si do něho zašroubuji staré háky, koupím si dřevěnou houpačku. Houpity, houpity, hou… A věci se začnou dít…