Dobrý, Dobrý proti severáku…

Návod, jak přežít ve světě, který je všechno, jen ne dokonalý. Návod, jak se chránit proti větru. Návod, jak nezmrznout. Ale ne, tomu nemůžeme věřit ani na pár vteřin. Návody na život přece neexistují. Tak proč se někdy přistihneme, že je znovu a znovu hledáme?

Přesto doporučuji otevřít knihu Daniela Glattauera s názvem „Dobrý proti severáku“. A společně s hlavními protagonisty se vypravit na cestu k blízkosti. Emmi, žijící ve šťastném manželství (což jest prý oxymóron) naváže virtuální vztah s mužem jménem Leo Leike, protože mu omylem zašle e-mail se žádostí o zrušení předplatného časopisu „Like“. A tak jedno jediné písmeno navíc dává vzniknout vztahu, jež přetrvává po dobu mnoha měsíců a jež zavede Lea a Emmi na místa, kam druhého jen tak nevpouštíme. E-mailová korespondence časem nabývá na intenzitě a intimitě. Po nocích a nad ránem se shluky písmen tvořící slova a věty přemisťují sem a tam, pomlky a nezodpovězené otázky začínají bolet a duše chtějí vědět víc a víc.

Daniel Glattauer si se čtenářem pohrává. A v této disciplíně dosahuje virtuozity. Moderní epistolární román, dočetla jsem se na přebalu. Tedy převedeno do srozumitelnosti – román v dopisech. Děj nás uchopí a společně s ním plaveme v řece emocí, bolestí a zmatků. Po většinu času se přistihneme při myšlence, jak to asi dopadne?

Skončilo to děsně divně, řekla kamarádka, která mně knihu půjčila. Fakt děsně divně. A před chvilkou donesl tok děje až na konec knížky i mě. Konce bývají fakt děsně divné. Pokud si zachováme odstup, můžeme se utěšovat, že v každém konci je schován nový začátek, že nastane změna, jež povede jinam … Jenže, když se obsahy dotýkají nás samotných, vypadá všechno jinak. Konec je bezbřehý a naděje není přes mlhu a vytrvalý déšť ani vidět, ani cítit.

Čtenáři v Rakousku si vybrečeli pokračování. Aby to prý jen tak neskončilo. Nevím, zda si druhý díl přečtu. Aby nechutnal jako bramborová kaše od včerejška nastavovaná studeným mlékem…

Na konec klasické balady si básník schovával poslání. Jak zní poslání „Dobrý proti severáku“? Co si máme počít, když nás rozechvěje studený vítr osamění, jež si vane ze severu? Vlci to dělají asi takhle. Stoupnou si vedle sebe, dotýkají se navzájem, nastaví větru záda a čekají a čekají, až tento změní směr nebo odletí jinam… A co my lidé? Můžeme přece rozetnout závoj virtuálních představ a iluzí, sebrat odvahu a vypravit se do jediného světa, který nám byl dán. Do světa reálného.