Zdenka Obrová
dveře, co vždy v pravou chvíli,
otevřou se do pohádky,
to bychom se nezlobili...
- Počet článků 76
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 774x
Seznam rubrik
Zdenka Obrová
K čemu je dobrá viróza
Prvoplánově viróza samozřejmě k ničemu dobrá není. Díky ní utratím v lékárně nemalé peníze za iluzi, že mě vyléčí vitamíny, kapky, sirupy proti kašli a zázračné tablety roztodivných názvů, které rozpuštěné v horké vodě
Zdenka Obrová
Každá sedmá vlna...
Emmi a Leo jsou zpátky. O pár měsíců starší, o něco těžší ztrátou, kterou si navzájem způsobili, ale také prvoplánově rozhodnuti, vést si vlastní naplněné životy. Proč si tedy pořád píší?
Zdenka Obrová
Stopy ve sněhu
Vznášel se a klesal, podle toho, kde se mu zalíbilo. Vozíval se v saních tažených soby, kterým dával sílu.
Zdenka Obrová
Opustíš-li mne…
Stačil letmý pohled a věděla své. Zlobil se. Od té doby, co se po třech dnech na otočku vrátila domů, aby posléze zase na další dva dny odjela, jí dával najevo nespokojenost různými způsoby. Vešla do obýváku a on odešel jinam.
Zdenka Obrová
Čas klanění…
Muž bez dvou prstů svíral ve zdeformované ruce červenou nákupní tašku s torzem Betléma. Ovečky bez pastýře se tísnily v krabici mezi odřezky dřeva. Dnes jich možná přibude, podle toho, kolik zbývá vyschlého dřeva. „Vždyť máme advent,“ šeptaly si mezi sebou a chroupaly zbytky pilin. „To nás večer určitě pustí ven,“ pokračovaly potichu, aby je starý řezbář nezaslechl. Neměl pro takové hovory pochopení. Pro něho byly jen statické postavy. Měly se způsobně pást a chovat dle neměnného a po dvě tisíciletí se opakujícího scénáře. A to bez mluvení.
Zdenka Obrová
Parník se potápí, kapela hraje…
Podzim je obdobím ubývání. Podzim je smutný muž sčítající uplynulé ztráty. I ty letní jako by se domluvily a na podzim se vracely, protože vědí, že nastává vhodný čas na jejich odžívání. Není kam se schovat. Kocour se schoulil na můj klín a hřeje. A já někde z dálky slyším mužský hlas, hlas, který umí rozeznít a rozesnít. Listopadové listy ztrácí barevnost a leží odevzdaně na zemi. Holé větve žalují větru, veverky obcházejí své skrýše a kontrolují, co nashromáždily. Z ubývání je smutno všem.
Zdenka Obrová
Začátek Hejkalů v Čechách?
V pátečním odpoledni se v jarním slunci zlehka vlní kopce pod hradem Bouzov. Z lesa se ozývají podivné zvuky, praskání větviček se mísí s šepotem větru. A náhle se před Vámi objeví podivná mužská postava, oblečená v roztodivném pytlovitém oděvu, v rozcuchaném účesu povlává uschlá tráva a na obličeji se vedle špičatého nosu (asi to bude český příbuzný Pinocchia) usadil vedle bradavice mech, ze kterého vyrůstá větvička. Věříte na strašidla? Myslíte si, že se z našich lesů dávno odstěhovala a navždy zmizela v propadlišti vesnických pověr a strašidelných historek?
Zdenka Obrová
Pro svět dobrý konec, pro Otesánka na h…
Začínat úvahu pointou je podivnost. Nicméně, co s tím, když se vemlouvavě nabídla sama? Pohádky mají mít dobrý konec, z pohádek si mají děti odnášet přesvědčení, že život je dobrý, že dobro vítězí nad zlem a pravda a láska nad lží a nenávistí... Tedy povětšinou.
Zdenka Obrová
Dobrý, Dobrý proti severáku…
Návod, jak přežít ve světě, který je všechno, jen ne dokonalý. Návod, jak se chránit proti větru. Návod, jak nezmrznout. Ale ne, tomu nemůžeme věřit ani na pár vteřin. Návody na život přece neexistují. Tak proč se někdy přistihneme, že je znovu a znovu hledáme?
Zdenka Obrová
Sladké ptáče mládí
Ne, znalci klasické americké literatury, nebudu psát recenzi o díle Tennessee Williamse, ani se nebudu pokoušet o zamyšlení nad vývojem demografické křivky na našem státě, spojeným s neveselou úvahou, kdo nás bude na stará kolena živit.
Zdenka Obrová
Born to run…
Narodili jsme se snad, abychom utíkali? Před něčím, před někým? Jako lepší verze se jeví, že jsme se narodili, abychom byli v pohybu. Zní to lépe?
Zdenka Obrová
O holce, kterou nikdo nechce...
Sedí vedle sebe na závoře se značkou zákaz vjezdu a pohupují nohama. Vypadají jako dvě odrostlé školačky, vlasy spletené do copánků, pruhované podkolenky a krátké sukničky. Do odřených, červených aktovek, model minulé tisíciletí, ukládají sady nejrůznějších bodných a řezných nástrojů, jehly, pilníky, nebozezy, ani jehly s ulomenými hroty se nevyhazují, neboť jsou chvíle, kdy se upotřebí i ony. Povídají si a najednou v tom nejlepším holčičím přetřásání nesmyslů se jedna zastaví. Seskočí dolů, naučeným pohybem si přihladí účes a řekne, promiň, teď jsem na řadě já...
Zdenka Obrová
V Bruggách
se protetické „fuck“ proplétá celým dějem, svítí všudypřítomně jako křemínky, co po cestě v temném lese házeli na zem Jeníček s Mařenkou, aby zase našli cestu domů. Pokud jste milovníky humoru s odstínem černé, pokud oceníte surrealistické pohrávání si s jazykem a pokud rádi balancujete na hranici absurdity, potom Vás tento film zajisté osloví.
Zdenka Obrová
O umění lukostřelby
Spolehlivá ... Přichází bez pozvánky, pobízí stářím sešlou kobylu, jezdí bez sedla, místo uzdečky svírá kus provazu v bezmasé dlani. A pokaždé, když se kolem nás zvíří prach z jejích kopyt, něco v něm nezadržitelně zmizí... Bere bez zábran a nenasytně co chce a neskládá nám účty. Paní Smrt, Kmotřička Smrt, Chmurný Žnec, Zubatá, Ta s kosou...
Zdenka Obrová
Až si jednou (sundám klišé)…
Poezie Roberta Křesťana mě doprovází dlouhá léta. Jako gramofonová deska vyrobená z nezničitelného materiálu nevykazuje ani po letech opakovaného přehrávání škrábance, nepřeskakuje a nešumí. V čem spočívá její vílí přitažlivost? Odpověď se schovává v symbolu, jako zrnko písku v lastuře, obalované vrstvou perletě. Básník předkládá na ručně vyrobeném proutěném podnosu roztodivné ovoce. Pokud chceme ochutnat obsah ukrytý uvnitř, je třeba vstoupit do říše imaginace. Nůž intelektu můžeme ponechat doma, ke slovu přicházejí jiné, jemnější nástroje. Zkušenost, představivost, touha porozumět a schopnost rozeznávat chutě...
Zdenka Obrová
Nikdy se nevzdávat!
Přečetla jsem si na kalendáři při nákupu sýrových hvězdiček v místním malém pekařství. Hmm, to zní téměř jako revoluční heslo. Ale, co když představuje pouhou polovinu pravdy? Čím více o obsahu přemýšlím, tím více se blížím představě protikladů, jež teprve v okamžiku, kdy se chytnou za ruce, vytvářejí úplnost. Co když někdy není zase až tak špatné vzdát se? Nemohla by v tom být skryta potřeba uznat hranice svých schopností, nebo limity těch druhých? Hledám stravitelnější synonyma: opouštět, odevzdat, odtruchlit. Výsledek není o moc lepší. Proces nápadně připomíná slabost. Neatraktivní téma. Není „in“ zaobírat se podobnými obsahy. Jako bych narážela na stěnu postavenou z tvárnic vyztužených nesmiřitelným odporem. Jako bych se vrátila na pískoviště dětství a zuby nehty si držela svou bábovičku, která přece legitimně patří mně a jenom mně.
Zdenka Obrová
Žádost o rezervaci kotle
Dobré ráno, dnes jsem provedla krátkou sumarizaci mého počínání tady na Zemi a dospěla jsem k závěru, že je nevyšší čas. Nejvyšší čas zarezervovat si u Vás vhodné místo, kde bych mohla v čase, jenž nám je vyměřen po smrti, zpracovávat svoje nedokonalosti a přetvořit je v cosi smysluplného, tedy pokud to vůbec bude možné.
Zdenka Obrová
Děvenka Štěstí a Mládenec Žal…
Už několik dnů po sobě, pořád dokola a docela neodbytně, zní v hlavě, bzučí v uších, poletuje kolem jako vyhladovělý komár s touhou napít se krve. Písnička. Neslyšela jsem ji roky, odkud se vynořila? Dva věční rozsévači, oblečeni ve lněných hazukách, krouží kolem a otevírají skříňky se zavřenými vzpomínkami. Čím více se schovávám, tím jsou nutkavější, raději se odevzdám a naslouchám jejich prolínajícím se hlasům.
Zdenka Obrová
"Eternal Sunshine of the Spotless Mind"
Dělám pořádek ve věcech a představuji si přitom, že uklízím i ve svém nejvnitřnějším příbytku. S prásknutím otevřu okenice, okna, pustím dovnitř sluníčko, vymetu pavučiny, vytáhnu na světlo staré, dávno neužívané předměty a některé z nich odložím s těžkým srdcem na stranu, na přestupní místo do odpadkového koše a potom do kontejneru a na skládku. Předtím ale ještě každou z nich vezmu a důkladně si ji ze všech stran prohlédnu. Zvažuji, zda ji přece jen nebudu potřebovat, nebo zda mně k ní neváže něco tak silného, že ji prostě nedám. Nehmotné uchopit nejdou, žijí si vlastním životem a přesto, že moje vědomá část říká jednoznačně proboha už pryč s tím, ony nedbají mých emocionálních výkřiků a zůstávají. Nevím si s nimi rady... ale nejsem v tom sama.
Zdenka Obrová
O veverkách a bolesti…
Vaše bolest je praskáním skořepiny, která uzavírá Vaše poznání, tolik Chalíl Džibrán. Čtu si větu znovu a znovu. Následně poodstoupím od své emoce, ale nepomáhá to. Jsem v ní, ona je ve mně, zahrnovaná i zahrnující. Naslouchám pozorně, zda už neuslyším vysvobozující zvuk, kdy se ořech rozlouskne a já ochutnám její smysl. Nic se neděje.
Zdenka Obrová
O Mentorovi
Poučovatel, karatel, mravokárce. Nalezla jsem ve slovníku cizích slov. Nazvala bych ho i jinak. Ten, který se skrývá v temných koutech mého Já. Ten, kterému se nikdy nezavděčím. Ten, jehož cílem je vláčet mně blátem výčitek z nedostatečnosti. Abych strávila život na kolenou ...
Zdenka Obrová
Smutek se dnes nenosí...
Smutek se dnes nenosí. Žijeme v době výkonů, spotřeby a produktivity. Není prostor pro činnosti, nebo lépe řečeno nečinnosti, které dle pravidel naší postmodernistické doby nic smysluplného nepřináší.
