Voňavá vzpomínka na babičku

     Ještě v době totality mne v novinách u dědy rozesmál kreslený vtip. Na obrázku byli dva lidojedi, v ruce ohlodanou kost a jeden z nich povídá: „Byl to dobrák od kosti.“

     S dědou jsme se tomu zasmáli pěkně od plic. Babička se nesmála, protože právě připravovala večeři. Bez masa. Chystala obyčejné brambory s podmáslím, jídlo, které ti dva měli často.
     Pro mne to ale tak obyčejné brambory nebyly. Na tuto dobrotu jsem se vždy těšil. Pokaždé, když jsem přijel k babičce, jsem je měl na stole během deseti minut. Dlouho jsem si myslel, že babička musí vždy nějakým záhadným způsobem zjistit, že přijedu.

     Jednou jsem se jí zeptal: „Babi, jak to vlastně děláš? Jak to, že je taková dobrá bašta tak rychle hotová?“ Usmála se a prozradila mi své tajemství. „No, když vařím erteple, tak jich udělám víc“, říkala, „aby mi jich pár zbylo. A protože je vařím ve slupce, tak pak uvařené vydrží dobré i další den. Nakonec, pojď do kuchyně a já tě to naučím.“
     Tehdy jsem se naučil krájet cibuli, hodně najemno a pak ji na oleji se solí podusit tak, aby byla krásně měkká, ale ještě ne růžová. Do takto podušené cibulky jsme pak nastrouhali erteple, které jsem před tím oloupal. Trvalo nám to chvíli. Vše jsem promíchal a nechal ještě chvíli ohřát. Mezi tím babička do plechových hrníčků nalila z konve podmáslí a pak už jsme si i s dědou dávali všichni tři do nosu.
     Bylo to jedno z prvních jídel, které jsem si dokázal sám udělat. Dodnes si ještě pamatuji, jak mi babička kladla na srdce: „Pamatuj, synku, že nesmíš šetřit s cibulí!“

     Poslední dobou si uvědomuji, že mám mnohé lidi ve své mysli uložené se specifickou vůní. Žádný parfém a ani voňavka to ale není. Je to vůně jídla, které uměli jen oni a které mne naučili. Vzpomínka na moji babičku mi dodnes voní po bramborách na cibulce s trochou dobrého podmáslí.
     Zrovna před chvílí jsem si tuto dobrotu udělal. Pochutnával jsem si, a jsem ucítil tu vůni, najednou jsem v duchu viděl babičku s dědou a v mé mysli postupně ožívaly vzpomínky na krásné chvíle u nich.

     Říká se, že láska prochází žaludkem. Já jsem přesvědčen o tom, že prochází i nosem. Vzpomínka na babičku mi voní. Doufám, že jednou, až si mne budou připomínat mí blízcí, se jim při vzpomonínce na mne také vybaví nějaká vůně, která jim bude příjemná.