Ano, bude hůř

Nedávno se mi vybavila hláška z filmu „Byl jednou jeden polda“. Konkrétně památná slova policejního patologa: „To si, pane kolego, takhle operuji, operuji a najednou koukám! Já pitvám, pitvám!“

Co vyvolalo vzpomínku na tu hlášku? Chystal jsem se péct kváskový chléb, jenže jsem zjistil, že mi chybí vařené brambory, které do chleba dávala moje už praprababička. Bochník pak vydrží mnohem déle vláčnější a měkčí, než když je do těsta nedáte.

Vzal jsem tři brambory, malý kastrůlek a dal je na sporák vařit. Pak jsem se na počítači pustil do psaní a na vařící se brambory jsem úplně zapomněl. Po nějaké době jsem měl pocit, jako by se něco pálilo, ale protože měl jsem otevřené okno, tak jsem si myslel, že to jde zvenku.
Jakmile jsem dokončil práci na počítači, tak jsem se zvedl s tím, že zajdu nakoupit. Zase jsem ucítil ten zápach a vtom si vzpomněl na ty brambory. Nahlédl jsem do kastrůlku a pronesl: „To takhle jeden vaří brambory a najednou vidí, že už je peče!“ Uvnitř byly tři černé koule a původně bílý kastrůlek už bílý nebyl.
Nezbývalo mi nic jiného, než dát vařit další tři brambory a se zaděláním těsta počkat o něco déle. Nakonec se chléb vydařil a po vytažení z trouby chládnul, aby se druhý den vydal na cestu do Prahy, kam ho každý týden vozím synovi a jeho rodině.

Tahle krátká historka mi připomněla heslo Babišova politického hnutí: ANO, BUDE LÍP! To je sice pěkné, zní to krásně, ale nám, co už něco pamatujeme, začínají časy, kdy nám bude spíše hůř než líp. Ubývají nám fyzické síly, při řízení auta musíme pamatovat na prodlužující se naši reakční dobu. Ani paměť už není taková, jako dříve. Věk se též podepisuje na poklesu kvality našeho zraku, sluchu i čichu...
Ve výčtu toho, co se s věkem zhoršuje, by šlo pokračovat ještě dlouho, ale bylo by to jen zbytečné plýtvání časem, kterého máme nazbyt stále méně.

Co s tím? Určitě není třeba propadat zoufalství. Jen se potřebujeme smířit s tím, že líp už nám bylo a musíme se rychle naučit radovat z toho, co nám ještě zůstává.

Už skoro rok se díky dvěma aktivitám trochu více pohybuji mezi lidmi, kteří si uvědomuji, že bude hůř.
Každý čtvrtek se potkávám s partou „seniorů“, kteří jsou většinou ještě o něco starší než já. Probíráme spolu všechna možná témata, včetně těch, která se týkají stáří i umírání. To, co mne těší, je atmosféra těchto setkání i diskuzí, protože dokonce i nejvážnější témata dokážeme otevřít s nadhledem a humorem.
Tou druhou aktivitou je malé ochotnické divadlo, kde se scházíme ve velice úzkém kruhu – jeden senior, tři seniorky a naše mladá vedoucí. Společně tvoříme hru, která pojednává o tom, jak nás život pomalu přesvědčuje o tom, že to, čemu jsme jako mladí věřili, není tak docela pravda. Tehdy jsme říkali: „Jaké si to uděláš, takové to máš!“

Jistě, mnohé věci můžeme ovlivnit. Vždyť mnohé z toho, co jsme si naplánovali, se nám podařilo i naplnit. Jenže stejně tak jsme mnohokrát museli rezignovat. Někdy byla na vině nemoc, jindy politické poměry a často jsme museli uznat, že jsme prostě jen přecenili své síly.

ANO, bude hůř. Vlastně je od určitého věku každý den o něco hůře. Vnímám to i na „Ovence“, jak říkáme naší babičce, která nedávno oslavila čtyřiadevadesáté narozeniny. Když se k nám před třemi roky přestěhovala, tak po přeléčení několika zdravotních problémů ušla v našem vnitrobloku osm koleček. Dnes ujde už jen jedno a to se musí o někoho pořádně opírat. Každý den mohu vnímat, jak jí ubývají životní síly. Uvědomuji si také, že je jen otázkou času, kdy už se nepostaví ani s naší pomocí. Přesto je stále plná optimismu a umí nás mladší potěšit.

Nechci strašit stářím. To má i spoustu světlých stránek. Nakonec, občas těm mladším říkávám: „Když budete mít stejné štěstí jako my, tak se stáří také dožijete.“
O mládí prý platí, že „je to nemoc, ze které se každý den uzdravujeme“. To se o stáří říci nedá. Pro nevěřící je to doba, kdy se blíží chvíle tmy. Pro věřící je to doba, kdy se mohou těšit na „věčnost“, která jim přinese pokračování bytí v úplně jiné dimenzi.

To moje ANO, bude hůř, neberte jako naříkání. Spíše jako sdílení o to, co prožívám a nad čím přemýšlím. Vždy, když zjistím, že je v něčem zase o trochu hůř, tak si říkám: „Pokud může být ještě hůře, je to pořád ještě dobré! Špatné to bude, až už přede mnou nebude nic horšího!“
Pokud máme o co přijít, patříme mezi ty šťastnější obyvatele naší planety.
Tak proč se z toho neradovat?