Zvláštní závislost

Už jste někdy o někom řekli, že je feťák nebo notorik? Tak nepěkně nazýváme ty, kdo si vypěstovali závislost na drogách, a to i na té, která zabíjí nejvíce lidí – na alkoholu. Dnes mám ale na mysli jinou závislost.

Definic závislosti je spousta. Podle jedné z nich se závislostí „ v užším kontextu rozumí dlouhodobý, trvalý vztah k někomu nebo k něčemu, vycházející z pocitu silné touhy nebo potřeby toto uspokojit. Takový stav ovlivňuje jednání závislého člověka a omezuje jeho svobodu.“
Jak jste na to vy? Patříte mezi ty, co si vypěstovali nějakou závislost? Výběr máme velký, protože těch závislostí je spousta.

Dnes se zastavím u závislosti na karmě, nebo, chcete-li, na slávě, kterou otevírá blogování. Upozorňuji, že nebudu psát o kolegyních Markétě Šichtařové, Kateřině Lhotské, nebo kolezích Josefu Nožičkovi či Ladislavu Pokorném a dalších, kteří dosahují pravidelně vysokých hodnot karmy. Bude to o mně a o tom, co jsem prožíval v průběhu zhruba patnácti let zde na blogu iDNES.cz.
K tomu, aby člověk mohl psát blog, který osloví čtenáře, musí být tak trochu exhibicionista a nesmí se bát, že mu to čtenáři v diskuzi dají občas pořádně sežrat. Věřte, že dříve tu byly diskuze mnohem peprnější než dnes.

Na iDNES.cz mne přivedl syn, který s blogem začal ještě přede mnou. Ze začátku jsem se nějakou dobu otrkával. Psal jsem, když byl čas a téma. Po čase přišla nabídka na statut VIP, kterou jsem s chvěním přijal. Když mi vyšla první knížka, tak už jsem věděl, že čtenost neovlivní jen kvalita článku, ale i jeho nadpis a dobrý perex.

S tím, jak rostla čtenost článků, se zvedala i karma. Když poprvé přesáhla čtyřicítku, byl to velice příjemný pocit. O něco později přišlo pozvání ke spolupráci s ČT a další knížky...
Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že některé články píšu tak, aby dosáhly co nejvyšší karmu. Vytratila se radost z toho, že se mi podařilo potěšit pár lidí, kteří byli naladěni stejně jako já. Cílem se stalo dosažení co nejvyšší karmy.

Zjišťování, že začínám být závislý na karmě, nebylo příjemné. Ještě těžší byl návrat k tomu, abych zase psal pro radost svou i radost těch, které náhodou mé téma také zaujme.
V rámci odvykovky jsem si naordinoval rok bez „karmových článků“. U těch, které jsem zveřejňoval, byl úspěch, když dosáhly na karmu převyšující desítku. Odvykovku jsem ukončil, až když jsem zjistil, že mi vyšší karma sice dělá stále dobře, ale už není tím hlavním, oč mi při psaní jde.

Od okamžiku, kdy jsem si uvědomil svou diagnózu, už uběhlo pár let. Začal jsem si všímat, že podobný problém mají i další kolegové. Pár jsem na to taktně upozornil, ale většina se mi vysmála, že to není jejich problém. Spousta z nich už tu není. Někteří odešli sami, jiní byli odejiti, když si začali myslet, že jsou pro blog.iDNES.cz nepostradatelní a nemusí dodržovat kodex blogera, protože se jim nemůže nic stát.

Chci končit pozitivně. Těší mne, že tu mám stále dost kolegů a kolegyň, co neřeší karmu a raději rozdávají radost, když se s námi dělí o zajímavé příběhy. Těm přeji, ať vydrží. Není nic lepšího, než když si člověk po ránu přečte vtipný, veselý a poučný příběh. To mi pak ani nevadí, že ho autor, sangvinik, i trochu přikrášlí, protože chce, abychom měli větší radost.