Pomalu se tu s tím loučím

Pomalu jsme stoupali na Solisko, horu vysokou 2093 m. Ve třetině cesty jsme uviděli starší paní, která seděla na rozkládací rybářské židli. V první chvíli jsem si myslel, že bude vybírat “vstupné“. Mýlil jsem se.

Když jsme došli až k ní, pozdravili jsem. Odpověděla a já jí řekl o svém prvním dojmu. Zasmála se a pak s trochou smutku odpověděla:
“Nevybírám, ale pomalu se tady s tím loučím. Kdysi jsem chodila až nahoru, ale už to nezvládnu. Tak tu čekám na manžela, ten to ještě zvládne…“ Po chvíli jsme se rozloučili a stoupali dál.
Po deseti minutách jsme potkali staršího pána, který se už vracel dolů. Pozdravil jsem ho: “Dobrý den. Manželka už na vás čeká!“ Překvapeně se na mě podíval: “A jak víte, že tu mám manželku?“ Řekl jsem, že jsem si s ní dole chvíli povídal. I s ním jsme se ale po chvíli rozloučili a pokračovali dál.
“Prosím tě, jak jsi mezi všemi chlapy, co tu chodí, poznal zrovna toho jednoho?“ ptala se mne manželka. “Já nevím, ale tak nějak k sobě patřili…“

Je zvláštní potkat člověka, který umí uznat, že na něco už nestačí. Její věta: “Pomalu se tu s tím loučím“ má v sobě kouzlo umění stárnout. A to je něco, co bychom se měli učit všichni, protože všichni stárneme, jen na nás starších to není tak poznat, jako na dětech, které ještě rostou.

Já sám jsem takové loučení s něčím, co jsem měl rád, zažil mnohokrát. Stěhování a změna školy, party, kamarádů. Nebo když jsem vyrostl a moje oblíbené kolo už pro mne bylo malé… Při takovém loučení ale většinou přichází něco nového, co to opouštěné nahradí.
Loučíte-li se ale se svou horou, protože už vám chybí dech a ani nohy neslouží jako dřív, víte, že ji jinou horou nenahradíte. Když jsme se s tou moudrou paní loučili, řekl jsem: “Ale vzpomínky zůstanou.“ Se zasněným, ale šťastným pohledem odpověděla: “Krásné vzpomínky. Moc krásné.“

Loučení patří k našemu životu. Tenhle prázdninový týden jsem poznal pár krásných míst v Tatrách. Možná se sem ještě někdy dostanu. Pokud ne, zůstanou krásné vzpomínky a pár fotek, které pomohou, když už bude moje paměť vynechávat.
Byl to nejen výlet do nádherné tatranské přírody, ale i setkání s krásnými lidmi. Vůbec nám pak nevadilo, že nás cestou zpět chytil pořádný liják…
Zůstane vzpomínka na krásnou přírodu i na tu moudrou paní, která umí stárnout a umí se loučit s tím, co jí přineslo tolik radosti. Jen mne mrzí, že jsem si ji nevyfotil.
Ale nevadí, hlavně, že jsem se od ní něčemu naučil.

( Další příběh z Tater: To je moje smrt, znělo mi v uších )