Každej strůjcem svýho osudu jest...

Nadpis jsem si vypůjčil od "hasmena", diskutéra, který pod článkem "Neškodná zábava nebo droga?" napsal: "Každej strůjcem svýho osudu jest... Já krom piva ostatní alkohol nemusím. Abstinentům se nesměju, je to jejich volba."

No, ono to na první pohled vypadá jakou pravda. Dokonce to vypadá i jako něco velice spravedlivého. Každý přece rozhodujeme sám za sebe. Ale, je to skutečně tak?

Když jsem o tom přemýšlel, napadaly mne otázky:
- A co malé dítě, které se narodí postižené jen proto, že matka byla v době těhotenství často opilá nebo zfetovaná?
-  Co řidič, kterého zabil jiný řidič, který usnul za volantem kamiónu?
-  Platí to u lidí, kteří nasedli do autobusu, který později odpálil sebevražedný atentátník?
- Jak by se na takové tvrzení díval ukrajinský rolník, který se musel odstěhovat ze své vesnice po výbuchu elektrárny v Černobylu?
Určitě bychom našli spoustu dalších příkladů, ve kterých člověk není strůjcem svého osudu, ale spíš obětí okolností.

Přemýšlel jsem také o tom, zda já sám někdy nejsem příčinou bolesti a zármutku někoho, kdo mne potká. Kolikrát si někdo řekl: "Kdybych toho Fürsta raději nepotkal..." Neříká si to občas manželka?
Je pravda, že mnohokrát nejsem strůjcem svého osudu. Mnohokrát můj osud ovlivnilo jednání druhých. Je mnoho věcí, které už nemůžu ovlivnit. Ale je také spousta takových, které ještě ovlivnit můžu.

Mám kamarádku, která je víc jak polovinu svého života na vozíčku. Mohla by naříkat a fňukat, ale ona se raději snaží lidem dávat radost. Každou neděli mi od ní přijde zajímavý citát, jako přání do nového týdne. A občas pošle pěkný mailík.

Nechci dnes polemizovat o tom, nakolik je náš život předem nalinkován osudem a nakolik jej můžeme řídit sami. Je mnohé, co ovlivnit nemůžeme. Přesto ještě zůstává dost toho, kde musíme udělat rozhodnutí sami.
Líbí se mi známá modlitba: "Bože, dej mi klid přijmout to, co změnit nemohu, odvahu změnit to, co změnit mohu a moudrost jedno od druhého rozpoznat."