Jen prázdná slova

        Zjišťuji, že stárnu. Už patřím mezi lidi, kteří mohou říkat: "Pamatuji dobu, kdy..." Vzpomínám, jak mi jednou říkala má kolegyně v práci: "Vlastíku, to je pravda, říkali to v televizi!" Bylo to v době, kdy ještě většina národa věřila, že to, co je v televizi nebo v Rudém právu, je pravda.

        Jenže pak se začalo říkat: "Lže, jako když Rudé právo tiskne!" Lidé si začali uvědomovat, že média tu nejsou od toho, aby nám ukazovala pravdivý obraz světa, ale jsou nástrojem manipulace zneužívaným k tomu, aby nám ukazovala jen to, co si přejí ti, kdo vládnou.

        Daleko větší problém je, že jsme se naučili nevěřit ani tomu, co nám říkají naši blízcí. Slyšeli jsme už v životě tolik lží, že už neumíme věřit pravdě. Šalomoun na toto téma píše:
"Mnohé sny a představy, ale žádné činy,
   to jsou jen prázdná slova.
   Ty se však boj Boha!" (Kazatel 5,6)

        Nad těmito slovy jsem dlouho uvažoval. Nakonec jsem došel k tomu, že naše nedůvěřivost slovům druhých může být i dobrá. Chrání nás totiž před tím, abychom nenaletěli na sliby, které slibující nemyslí už od začátku vážně.

        Šalomoun tu ale nerozebírá rozhovor dvou lidí. Celou dobu se věnuje tomu, jak by měla vypadat naše modlitba. Znovu se vrací k tomu, že Bůh nehodnotí naši modlitbu podle toho, jak je dlouhá, ale spíše podle toho, nakolik jsme v ní upřímní a zde ještě dodává, že nejlepší je, pokud se naše slova shodují s tím, jak žijeme.

        Vyrostl jsem mezi křesťany. Přesto jsem svůj vztah k modlitbě hledal hodně dlouho. Proč? Možná něco napoví příhoda z doby, kdy se náš starší syn poprvé zúčastnil modlitebního setkání dospělých. Měl tehdy pět let. Bydleli jsme v budově, kde byla modlitebna. Každou středu se v ní scházela skupinka věřících ke společným modlitbám.

        Malý Vlastík se jednou ptal: "Mami, co to tam dole je?" Dozvěděl se, že se tam dospělí scházejí k "modlitební chvíli". Tak jsme tehdy tomuto setkání říkali. "Mohl bych tam jít?" ptal se Vlastík dále. Když slíbil, že nebude rušit a bude hodný, mohl jít. Když se po hodině a půl vrátil, ptal se: "Mami, proč se tomu říká modlitební chvíle, když je to tak dlouhé?"

        Děti dokážou odhalit to, co si my už ani neuvědomujeme. Někdy se můžeme modlit jen proto, že si myslíme, že se to tak má. Nejen děti poznají, když naše modlitba nejde ze srdce, ale jen z povinnosti nebo ze zvyku. Také Bůh pozná, kdy se pro nás modlitba stává jen stereotypem, který si odbudeme, abychom si mohli udělat čárku ve svém diáři, a pak jdeme dál, aniž by to, co jsme v modlitbě vyslovili, nějak ovlivnilo náš život a naše jednání.

        Šalomoun uzavírá své pozorování toho, jak se lidé někdy modlí. Radí, abych méně mluvil a raději více naslouchal tomu, co mi chce říct můj Bůh. A když už chci něco říci, pak mám dávat dobrý pozor na to, co slibuji a nakolik se má slova shodují s tím, co chci dělat.

        Nakonec dá ještě poslední radu: "Nezapomeň s kým mluvíš. Mluvíš s vládcem celého vesmíru. Proto je na místě respekt a bázeň!"