Brácho, chybíš mi

Stává se vám, že si najednou vzpomenete na někoho, s kým se už nemůžete setkat, protože už není mezi živými?

Tuto osobní vzpomínku chci věnovat všem, kteří podobně jako já občas vzpomínají na někoho blízkého. Na někoho, kdo jim chybí. Na někoho, kro obohatil jejich život.

Dnes je to šest let, co jsem kázal na pohřbu svého nejstaršího bratra Pavla. Přála si to jeho manželka, ke které se přidala i maminka. Minulý týden jsem se po šesti letech poprvé k tomuto kázání vrátil. Tentokrát nemluvilo k posluchačům v obřadní síni, ale ke mně. Pročítal jsem ho a v mé mysli se při tom vybavovaly dávné vzpomínky.

Najednou jsem se vrátil do doby, kdy v našem dětském pokoji probíhala polštářová bitva. Peří létalo po celém pokoji. Jindy jsme se sestřenicemi chytali myši, které nám pak doma utekly z krabice. Co pak následovalo, si jistě umíte představit... Těch společných průšvihů bylo nespočet.

Vzpomínal jsem na to, jak mne učil hrát šachy a pak mne vzal na šachový turnaj, který jsem málem vyhrál. Učil mne číst, když jsem ještě nechodil do školy. O pár let později mi pomáhal sbalit první holku.

Uvědomil jsem si, že to byl on, kdo mne už jako dospělého v době, kdy se nám dvěma dařilo lépe než ostatním sourozencům, učil při společných akcích nést větší díl finančních nákladů.

Vybavily se mi také prázdniny v roce 1968. Vzpomínal jsem si na to, jak mne Pavel 21.srpna ráno budil slovy: “Brácho vstávej, Rusi nás okupují!“ Já mu tehdy ve svých desíti letech neuvěřil, dokud jsem to neuslyšel i ve vysílání rozhlasu. Kvůli invazi spojeneckých vojáků jsme se nemohli vrátit domů a prázdniny jsme si tak prodloužili o deset dnů.

V mých vzpomínkách také proběhl náš poslední společný rok, kdy ho vážná nemoc postupně zdolávala, až jí nakonec podlehl... Najednou pro mne přestal plynout čas. Vzpomínal jsem na cesty, které jsme spolu podnikali. Také na chvíle, kdy jsme spolu diskutovali a často se i přeli o to, kdo má pravdu. Vybavilo si mi naše společné hledání Boha i diskuze o pochybnostech, které toto hledání provázelo.

V jedné chvíli moje oči v tom šest let starém pohřebním kázání četly následující slova: “Říkal jsem tu, že jsem s Pavlem rád cestoval. Teď si budu muset na další cestu s ním chvíli počkat. Ale to čekání bude stát za to, protože to pak bude ta nejfantastičtější cesta, jakou si umím představit. Bude to cesta k Ježíši. Cesta do hlubin vesmíru k Božímu trůnu. Cesta k věčnému životu. Cesta do světa, kde už nebude bolest, smrt ani loučení.“ V té chvíli jsem se najednou z minulosti přenesl do budoucnosti. Představoval jsem si, jaké to bude, až podle mé víry Ježíš vzkřísí mého brášku a spolu s dalšími nás vezme na velký výlet k Božímu trůnu...

Uvědomil jsem si, že mohu děkovat Bohu. Za co? I když tu už můj bratr není, mám na co vzpomínat. Mohu být vděčný za vše, co jsme s bráchou prožili. Moje vděčnost se ale týká i budoucnosti, kterou v Bibli Bůh slibuje všem, kteří přijmou jeho nabídku. Máme toho hodně za sebou, ale díky Bohu ještě více před sebou.

Brácho, chybíš mi. Těším se, až se zase uvidíme.