Až umřu, chci pohřeb!

"Bude pohřben bez smutečního obřadu" objevuje se stále častěji na smutečních oznámeních. Pozůstalí ještě připojí, že se tak děje "na přání zesnulého".

Stává se také, že nemocnice nebo domov důchodců musí s obecním úřadem řešit, co s mrtvým, o kterého nemá nikdo zájem. I když kontaktují rodinu, ta se ke svému příbuznému nezná.

Hlavní motivací takového jednání bývá snaha ušetřit. "Proč dávat peníze za pohřeb? Mrtvý o tom stejně neví!" Podobnou argumentaci jsem slyšel už mnohokrát. Znám případ, kdy si umírající přál pohřeb a měl  na něj i našetřeno. Jenže pozůstalí se rozhodli úspory využít "efektivněji" a na parte se pak objevilo ono sdělení, že "na přání zesnulého..."

Moji nejbližší ví, že až jednou umřu, nechci mít pomník ani hrob, který by museli chodit udržovat. Přál bych si, aby můj popel rozsypali na nějakém pěkném místě, kam by občas zašli nejen proto, že tam někde je můj popel, ale protože se jim tam líbí a je jim tam dobře.
Nechci pomník, ale chci, abych měl pohřeb. Není třeba, aby na něm nějaký řečník vyprávěl, jak jsem byl skvělý člověk a jak se teď beze mne zhroutí svět.

Kdybych si svůj pohřeb mohl zorganizovat sám, tak bych promítl fotky lidí, kteří pro mne v mém životě hodně znamenali - máma, táta, manželka, synové (a případně jejich manželky a děti), babičky a dědové, strýčci a tetičky, kamarádi, spolupracovníci a lidé, které jsem měl ve svém církevním společenství.
Na mém pohřbu by se také hodně zpívalo. Jen tak při kytaře. A vybral bych písně, které jsem rád zpíval. O naději, o tom, že jednou budeme žít v Božím království, kde už nebudou slzy loučení a bolest...
Pak bych všechny pohostil svým gulášem, možná by mohlo být pár věnečků od mé ženy a roláda od maminky. Tchýně by mohla upéct svou specialitu – ořechové sušenky máčené v čokoládě a švagrová vynikající štafetky...
Při loučení bych všem připomněl, aby si vážili každého dne, který je ještě před nimi. Těm, kteří věří na věčný život bych řekl, že jim přeji, ať mají stálou radost z toho, že se mohou těšit na naše shledání. Všechny bych také poprosil, aby mi odpustili, pokud je něco, co je při vzpomínce na mne trápí. A také bych jim řekl, že já jim už vše dávno odpustil.

Odejít ze života bez pohřbu je jako odejít z návštěvy bez rozloučení. Během smutečního obřadu máme prostor k tomu, abychom se ve svém nitru rozloučili s člověkem, kterého už nebudeme potkávat. Bude nám chybět jeho smích, mrknutí okem, pěkné slovo. Už nikdy nás nepohladí...
Při pohřbu můžeme do rakve nebo urny uložit všechno zlé, co nás společně potkalo. Abychom pak, až do své vlastní smrti, mohli vzpomínat už jen na to dobré. A možná nás pak překvapí, jak moc toho dobrého bylo.
Proto, až umřu, chci mít pohřeb.