A co když je to pravda?

Filozof Voltair v roce 1778  prohlásil, že za sto let nebude Bible existovat a najdeme ji jen v muzeu. Měl pravdu? Možná si ještě vzpomenete, že v roce 2009 se knižním bestsellerem na českém trhu stala Bible. Šlo o nový překlad s označením B21 – Bible pro 21. století. To je myslím přesvědčivý důkaz toho, že se pan Voltaire ve své předpovědi zmýlil.

Podle H.L.Willmingtona má Bůh zvláštní smysl pro humor. Ve své knize píše, že po Voltairově smrti si jeho tiskařský stroj a byt, ve kterém bydlel, pronajala Ženevská biblická společnost a tiskla zde Bible. Zmiňuje se také o tom, že 24. prosince roku 1933 koupila za půl miliónu dolarů britská vláda od Ruska vzácný opis Nového zákona, známý pod jménem Codex Siniaticus. V ten samý den byla v Paříži v dražbě prodána první edice Voltairova díla za 11 centů… (H.L.Willmington, Willmington´s Guide to Bible Knowledge, str. 106)

Jak si vybíráte knihy, které čtete? Co od nich očekáváte? A proč byste měli číst také Bibli?

Mám starší sourozence a díky tomu jsem uměl číst dřív, než mi začala povinná školní docházka. Nádherný svět, který nabízí kniha, se mi díky tomu otevřel velice brzy. Mé dětství formovaly Verneovky, Mayovky i tehdy zakázané Foglarovky.

Vedle těchto knih jsem už jako dítě měl ještě jednu knihu, kterou byste tehdy také marně hledali v knihkupectvích. Měl jsem svou Bibli. Ta mi tehdy sice nepřipadala tak dobrodružná, jako knihy výše jmenovaných autorů, ale zase jsem v ní nacházel něco, co mi ostatní knihy nemohly dát. A právě o tom, co jsem se díky Bibli naučil, bude seriál, který dnes začíná.

Je zajímavé, že nikdy v historii lidstva se netisklo tolik nových Biblí, jako dnes. Přesto dnes Bibli čte daleko méně lidí, než dřív. Proč? Může za to všeobecný názor naší společnosti na tuto knihu? Už ve škole jsem slyšel, že Bible jsou pohádky pro méně inteligentní a zaostalé lidi, kteří jsou ochotni věřit takovým nesmyslům... A kdo z nás chce být pokládán za méně inteligentního nebo zaostalého?

V době mého dospívání jsme bydleli v Gottwaldově, dnešním Zlíně. Na stěně našeho obýváku tehdy jako dekorace visely housle. Jednou v pátek, když jsem na nich v rámci pravidelného týdenního úklidu utíral prach, mne zaujal nápis, který jsem uviděl uvnitř. Bylo tam krásným písmem vypáleno: Antonio Stradivari. A pod tímto nápisem byl nalepený lístek, na kterém bylo napsáno, že housle opravil v roce 1862 známý olomoucký houslař. Uvědomil jsem si, že pokud je to pravda, držím v ruce poklad.
Celý nadšený jsem s touto novinou běžel za tátou, který ale mé nadšení nesdílel. "Vlastíku", říkal mi, "já s těmi houslemi u odborníka už byl. Housle prohlédl a prohlásil, že je to jen nepovedená napodobenina skutečných stradivárek. A také mi ukázal, v čem se tyto housle liší od originálu."

Teď se vrátím ve svém vzpomínání ještě o kousek dál. Jako malému klukovi mi táta vyprávěl zajímavý příběh o sázce dvou anglických lordů: Na začátku 20. století se jednoho dne objevil na londýnském tržišti stánek, nad kterým visel nápis: "Dnes dopoledne prodáváme zlaťák za čtvrťák!" V zasklené vitríně byly vystaveny nádherně se lesknoucí mince.
Většina lidí, kteří na trhu nakupovali, ještě zlaťák nedržela v ruce. Všichni chodili okolo a nevěřícně pokyvovali hlavou. Považovali to vše za podvod.
Chvíli před polednem šel okolo tohoto stánku malý chlapec s tátou. Ptal se táty, co je na tom nápise. "Tati, pojďme si jich pár koupit!" prosil, když se dověděl, co ve stánku nabízejí. Tatínek mu vysvětloval, že to musí být nějaký podvod. Který blázen by prodával zlaťák za čtvrťák? "Tati, já mám ušetřený čtvrťák. Dovol mi, abych si koupil jeden zlaťák." Táta mu to nejdříve rozmlouval, ale nakonec svolil.
Chlapec přistoupil ke stánku. "Prosil bych jeden zlaťák!" obrátil se na prodavače. Ten odemknul vitrínu, vyndal z ní lesklou minci a uložil ji do malého pouzdra. Položil ji na pult a když chlapec zaplatil, prodavač mu ještě vystavil potvrzení, že zlaťák neukradl, ale poctivě koupil. Chvíli nato už klučina odcházel domů a jeho čtvrťák v kapse kalhot nahradil těžký lesklý zlaťák.
Cestou míjeli zlatnictví a tátu napadlo, že by se mohli zeptat, zda je zlaťák pravý. Zlatník si minci prohlédl, a když viděl chatrné oblečení muže i jeho syna, poslal jednoho z učňů, aby přivedl strážníka. Usoudil totiž, že tihle chudáci museli minci ukrást. Zamknul dveře obchodu a řekl, že jim minci nevrátí, dokud nepřijde policista a vše neprošetří. Přivolaný strážník měl stejný názor. Teprve, když mu chlapec ukázal potvrzení, přikázal zlatníkovi, aby chlapci zlaťák vrátil a oba dva nechal jít.
Tatínek si uvědomil, že udělal chybu. Bere syna za ruku a oba dva se rychle vracejí na náměstí. Spěchají ke stánku a slyší, jak hodiny na kostelní věži odbíjejí poledne. Konečně byli u stánku. Muž požádal prodavače o čtyři zlaťáky. "Pane, už je pozdě. Zlaťáky jsme prodávali jen do dvanácti hodin. Už máme zavřeno!" A pak mu vysvětlil, že to vše byla sázka. Jeho přítel tvrdil, že když na trhu nabídnou zlaťák za čtvrťák, nikdo si ho nekoupí, protože to všichni budou považovat za podvod. "Díky vašemu synovi jsem vyhrál."

Je docela možné, že Bible nemá žádnou valnou hodnotu, podobně jako ty falešné stradivárky u nás na stěně. Jenže, stejně tak je docela možné, že Bible je zlatým pokladem, který nám může zajistit skvělou budoucnost.

Pro mne je Bible pokladem. Jak jsi na tom ty?
Pokud máš chuť, zkus příštích jedenadvacet pátků připustit, že Bible může mít pravdu. Přečti si každý týden jednu kapitolu tohoto seriálu a pak, když budeš mít chvíli času, přemýšlej o tom, co by se ve tvém životě změnilo, kdyby to, co říká Bible, byla pravda.

PS: Pokud máš ještě chuť si přečíst jeden příběh ze samotné Bible, tak zde je.
Odehrál se v době, kdy Samaří, hlavní město Izraelského království, obléhali Asyřané. Ve městě byl takový hlad, že mezi jeho obyvateli propukl kanibalismus.
Náš příběh popisuje skupinu malomocných, kteří bydleli pod hradbami Samaří. (Pokud v té době někdo onemocněl malomocenstvím, musel opustit město a mohl pak bydlet jen za jeho hradbami.)

U samařské brány sedávali čtyři malomocní, kteří si toho dne řekli: "Proč tu máme jen tak sedět a čekat na smrt? Jestliže se rozhodneme jít do města, kde vládne hladomor, zemřeme. Zůstaneme-li zde, také zahyneme. Vydejme se tedy do tábora Aramejců a vzdejme se jim. Buď nám darují život a my přežijeme, nebo nás usmrtí. V obou případech nemáme co ztratit."
Za soumraku se proto zvedli a zamířili k táboru Aramejců. Když se přikradli až k samotnému ležení, s údivem zjistili, že široko daleko vůbec nikdo není. Hospodin totiž Aramejce vyděsil zvukem válečných vozů, dusotem koní  hřmotem velkého vojska. A když tak na ně zaburácel, Aramejci si řekli: "Běda nám, izraelský král se spojil s Chetejci a Egypťany a teď na nás společně útočí!" Proto neváhali, opustili své stany, koně i osly a rozutekli se do tmy. Tábor nechali tak, jak jej postavili, a zmateně uprchli, aby si zachránili alespoň holý život.
Malomocní, kteří přišli až k táboru, to zjistili a odvážili se jít ještě dále. Vstoupili do jednoho stanu, kde se dosyta najedli a napili a odnesli si odtud stříbro, zlato a nějaké šaty. Když svou kořist dobře ukryli, vrátili se a odnesli si do své skrýše další věci z jiného stanu.
Potom si ale řekli: "To, co děláme, není správné. Stali jsme se svědky tak úžasné události a necháváme si ji pro sebe. Jestli s oznámením budeme otálet až do rána, zasloužíme si nejpřísnější potrestání. Raději pojďme hned do paláce a informujme krále."
Přišli tedy k strážcům městské brány a zavolali na ně: "Dostali jsme se až do aramejského tábora a nikoho jsme nenašli. Nezazněl tam jediný lidský hlas. Jsou tam jen koně, osli a opuštěné stany."
Strážcové brány předali tu zprávu dál a za okamžik se donesla až  do královského paláce.
Přestože byla noc, král vstal a řekl svým velitelům: "Já vám povím, co si na nás Aramejci vymysleli. Vědí, že trpíme hladem, a proto opustili tábor a ukryli se někde v okolí. Chtějí nás tak vylákat z města, aby nás mohli pochytat živé a sami proniknout dovnitř."
Nato se ozval jeden z velitelů a navrhl: "Ať si několik mužů vezme pět koní, kteří ještě zůstali ve městě, a vyjedou k táboru Aramejců. Jestliže Aramejci přichystali léčku, pak budou jediní, kteří do ní padnou. Vyšleme je, ať zjistí, co se stalo, vždyť nemáme co ztratit."
Izraelci tedy vypravili dvě koňská spřežení a vyslali je k aramejskému ležení. Král jim nařídil: "Jeďte a zjistěte, jaká je situace."
Vyslaní muži tedy jeli až k Jordánu a všude cestou nalézali oděvy a zbraně, které Aramejci odhodili při svém bezhlavém útěku.
Když se vrátili do Samaří a podali o tom zprávu svému králi, Izraelci vyrazili z města a z aramejského tábora odnesli všechno, co našli. (2.Královská 7)

Několik malomocných dokázalo díky své odvaze zachránit v Samaří spoustu lidí před smrtí hladem. Podle jiného překladu Bible to vše začalo ve chvíli, kdy si jeden z nich uvědomil, že zatímco oni si za hradbami Samaří hodují, lidé uvnitř hradeb umírají hladem. A tak prohlásil: "Neměli bychom takto jednat. Tento den je dnem radostné zprávy a my jsme zticha." Ani já si nechci nechat pro sebe dobrou zprávu, kterou jsem našel v Bibli.

Druhý díl série "Co když Bible nelže?"