98) Cíl (učedníkům) neznámý (Mat.8,23)

Máte ve svém životě nějaká přání a cíle? Co je pro vás lepší, když víte, co vás čeká nebo když se životem jen tak bezcílně protloukáte? Já osobně mám raději určitý plán a výhled.

Nevím jaké plány měli Ježíšovi učedníci. Jednoho dne podle Matouše Ježíš „vstoupil na loď a učedníci ho následovali.“ (Mat.8,23) Odplouvají a vlastně ani neví kam. Jaký je cíl jejich cesty?
Většina z nich byli rybáři. Proto byli na cestování lodí zvyklí. Jenže tehdy věděli, kam plují a co tam budou dělat. Teď to neví. Přesto vstupují spolu s Ježíšem na loď a vydávají se na cestu.

Když se mluví o cestě do neznáma, vždy se mi vybaví Abram. Po smrti otce ho Bůh zve na cestu. Slibuje mu, že uvidí zemi, kterou jednou dá jeho potomkům. Abram ho poslechne a vydá se do neznáma. V té době mu bylo sedmdesát pět let. Jde se podívat na zemi, kterou chce někdy v budoucnu dát Bůh jeho potomkům. Nevadí mu, že ještě nemá děti. Věří Bohu.
Uplyne více jak šedesát let. Vytrvalému poutníkovi zemřela žena Sára. 23.kapitola knihy Genesis popisuje, že Abraham v té době ještě stále neměl ani kousek země, která by mu patřil. Proto musí koupit pole, na kterém chce pohřbít ženu, která ho celou dobu věrně doprovázela. O čem v této chvíli asi Abraham uvažuje? Věří ještě, že se jeho potomci dočkají dědictví od Hospodina? Nebo už putuje jen ze setrvačnosti?
Při popisu závěru života tohoto patriarchy, nezapomene autor knihy zdůraznit, že mimo Izáka, svého dědice, posílá Abraham všechny své děti dál, aby nedocházelo ke zbytečným hádkám o dědictví. Z této zprávy je patrná velká Abrahamova víra. I když se nedočkal naplnění zaslíbení, umíral s vírou, že po čtyřech stoletích Bůh naplní své zaslíbení.

Když učedníci nastupovali s Ježíšem na loď, neměli ani nejmenší potuchy, kam vlastně plují. Možná čekali, že opět skončí na místě, kde budou s Ježíšem odpočívat, aby měli dost sil na další práci.

Obdivuji tzv. "knižní evangelisty". Lidi, kteří každý den vycházejí mezi lidi, aby jim nabízeli zdravotní a křesťanskou literaturu. Kdyby prodávali žádanější zboží, museli by být při stejném pracovním nasazení mnohem bohatší. Oni ale zůstávají u svých knih. Každé ráno se modlí a prosí Boha, aby je vedl a dal jim sílu vydržet, když se opět budou většinou setkávat s odmítnutím..

Kamarád mi vyprávěl, jak jednou za čtyři dny neprodal ani jednu knihu. Měl chuť toho nechat. Začal věřit, že se na tuto práci nehodí. Pak se ale rozhodl, že to ještě zkusí. Půl dne se zdálo, že to bude stejné jako předchozí dny. Odpoledne zazvonil u jedněch dveří. Otevřela mu starší paní. Když jí představil všechny knihy, řekla mu: „Děkuji Vám za nabídku. Já si žádnou knihu nekoupím. Ale jestli máte čas, zajděte za mou dcerou na obecní úřad. Ona má o takové věci zájem...“ Ve chvíli, kdy klepal na dveře kanceláře obecního úřadu, měl smíšené pocity. Byl však příjemně překvapen. Prodal všechny knihy, které měl sebou. Pan farář, ke kterému ho tato paní také poslala, ho prosil, aby do vesnice přijel ještě jednou příští týden. V neděli ho při kázání doporučí všem farníkům...

Pane, děkuji Ti za učedníky, kteří byli ochotni vstoupit s Tebou na loď, i když neznali cíl téhle noční cesty. Děkuji Ti i za knižní evangelisty, kteří jsou ochotni denně riskovat odmítnutí ve víře, že je přivedeš k těm, kteří díky jejich práci najdou cestu do Tvého království. Veď nás, prosím, i dnes.