Já už pomáhat nebudu

„Já už pomáhat nebudu“, pravila paní s bílou hůlkou své spolucestující v šalině. „Dřív jsem pomáhala, ale zjistila jsem, že v těch neziskovkách jsou jen samí podvodníci.“

„Dříve jsem občas přispěla na nějakou sbírku, ale kdoví, kde ty peníze končí“, říkala. Po chvíli ještě dodala: „Navíc, mně také nikdy nikdo nepomohl. Všechno jsem si vždycky musela zařídit sama.“
Ten útržek rozhovoru jsem zaslechl krátce před tím, než jsem vystupoval a tak už jsem už neměl možnost ani zareagovat. Navíc jsem počítal s tím, že paní také vystoupí, protože po naší ulici vídám denně chodit lidi s bílou holí do TifloCentra. To je zařízení, kde je učí všem dovednostem, které potřebují, aby mohli zůstat aktivní součástí společnosti. Nevystoupila, ale jela dál.

Doma jsem se pustil do vaření a uvažoval, co asi ta paní musela prožít, než dospěla k takovému závěru. Taky jsem přemýšlel, zda je pravda, že ve všech neziskovkách jsou jen samí podvodníci. A skutečně jí v životě nikdo nikdy nepomohl?

Sám dělám dobrovolníka v Adře a během života jsem jako pastor spolupracoval se Slezskou diakonií, Charitou, Červeným křížem, Armádou spásy a dalšími neziskovkami. Vždy s pocitem, že hlavní motivací k existenci těchto organizací není zisk, ale snaha pomoci těm, kdo se ocitli v nesnázích.
Osobně znám i vedoucí podobných zařízení a nevnímám, že by si žili ve vatě. Kamarád dělá „terénního pracovníka“ v Armádě spásy. Pracuje s bezdomovci a vsadil bych i své oblíbené boty, že většina z nás by za ty peníze, které za to dostává, ani nevstala z postele.

Pojďme ale ke druhé otázce. Můžeme si všechno zařídit sami? Je možné existovat bez pomoci jiných? Zkušenost mi říká, že ne. Mnohokrát jsem se ocitnul v situaci, kdy bych měl vážný problém, pokud by se nenašel někdo, kdo mi pomohl nebo poradil.

Ale nemusí jít ani o život. Stačí, když v supermarketu změní rozložení zboží a já najednou hledám něco, co vždy bývalo na svém místě a teď to tam není.
Nedávno jsem doma nechal peněženku a neměl tak žeton na nákupní vozík. Zachránil mne mladík, který už měl nakoupeno a přenechal mi svůj vozík i s žetonem.
Když měla naše babička vážný zdravotní problém, volali jsme „rychlou“. Byli u nás opravdu rychle a babičce pomohli.

Pomoc má být vždy dobrovolná a ten, kdo pomáhá, by z ní měl mít radost. Na druhé straně, jakmile nás přestanou zajímat problémy jiných, začneme časem vnímat jen sama sebe a brzy uvěříme, že se nikdo nemá tak špatně, jako my. Stanou se z nás ubrblanci nadávající na svět, ve kterém je najednou všechno špatně...

V oblasti pomoci jsem už také obezřetnější. Méně reaguji na natažené ruce na ulici. Pokud mne někdo žádá o „půjčku, kterou zaručeně vrátí“, tak nepůjčuji, ale dávám tolik, kolik mohu postrádat. Pokud se mi peníze nevrátí, neprožívám pak velké zklamání.
Také jsem si vybral jednu neziskovku, které posílám měsíčně pravidelný obnos, protože jí důvěřuji. Čas od času pomůžu i někomu na ulici, ale to je spíše výjimečné. Jako důchodce se též dělím o svůj čas s těmi, kteří zůstali sami a chvilka s někým, kdo je ochotný jim naslouchat, je pro ně vzácností.
To, co dělám, není nic světoborného, ale já jsem rád, že mám tolik peněz a času, že se o obojí mohu rozdělit s těmi, kteří se nemají tak dobře jako já a moje rodina.

I té paní v šalině, která prohlásila, že už nebude pomáhat, bych přál, aby své rozhodnutí ještě přehodnotila. Pokud zase začne podle svých možností pomáhat, a zůstane přitom obezřetná, určitě velice rychle zjistí, že ten život je najednou mnohem krásnější a šťastnější.
A to bych jí ze srdce přál.