Malé děti jsou kouzelné nejen tím, jak nám rostou před očima, ale také tím, jak malebně a současně i s vědeckým zápalem dokážou popsat objevy, které dělají při pozorování nejen svého těla.
Kamarádka právě seděla na místě, kam musí pěšky i císař pán. Vtom se otevřely dveře a v nich se objevil nejmladší vnouček, její miláček. Trochu ho překvapily babiččiny vykulené oči. Právě se totiž velice usilovně snažila zbavit všeho, co její střeva vyrobila z dobrot pojídaných během celého dne.
„Babi“, říkal jí stylem vědce, právě obdrževšího Nobelovu cenu, „kluci mají ujika, ale holky ho nemají. Kluci čulají ujikem a holky čulají dupou.“
Pak se podíval na babičku a říká: „Babi, ty máš dupu pjes celý záchod!“ Hned nato odběhl, aby se zabýval dalšími objevy.
A babička? Ta se tak rozchechtala, že se jí její, vnoučkem na chvíli přerušené, dílo zdařilo s mnohem menší námahou a úsilím než obvykle.
Teď si uvědomuji, že jsem se jí nezeptal, jak její vnouček říká kamarádce ujika. Ještě si pamatuji si, jak jsme jí jako malí říkali my. Měla hodně názvů. Některé zněly dospělým neslušně, tak jsme je používali, jen když nás neslyšeli. Jiným se dospělí smáli. Jen ten oficiální název nám dlouho nikdo neřekl. Ani nevím, čeho se rodiče a učitelé tak báli. Všichni jsme přece věděli, že kluci ujika mají a holky ne. No a ty názvy, ty nás ani trochu netrápily. Vymýšleli jsme si je stejně, jako kamarádčin malý miláček.
No řekněte, nezní ten ujik líp, než ... ?
