95) Obrana před syndromem vyhoření (Mat.8,18)

V posledních létech se hodně hovoří o tzv. syndromu vyhoření. Jako první ho v roce v 1975 popsal Hendrich Freudenberger.

Tento stav postihuje především lidi, kteří při své práci pomáhají jiným lidem. Lékaře, učitele, manažery, policisty, záchranáře, dokonce i pastory a mnohé další. V psychologickém slovníku se dozvíme, že se jedná o „ztrátu profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníka některé z pomáhajících profesí, což je nejčastěji spojeno se ztrátou činorodosti a poslání, projevuje se pocity zklamání a hořkosti při hodnocení minulosti...“ Samotné vyhoření je pak výsledkem dlouhodobého a pozvolného procesu. Nepřichází ze dne na den, ale nenápadně se nám vplíží do života a pak udeří. Postupně ztrácíme zájem o svou práci i o osobní rozvoj. Spokojujeme se s každodenním stereotypem. Snažíme se pouze přežít další den bez zbytečných problémů. Opouští nás touha po hledání a iniciativě.

Možná jste se s tím už setkali. Najednou se netěšíte do práce. Už pouhé pomyšlení, že se zase setkáte s klienty ve vás vzbuzuje nepříjemné pocity a někdy dokonce i nevolnost. Když se přinutíte a „silou vůle“ začnete pracovat, výsledek je žalostný, protože se vám nic nedaří. V noci se budíte a už nemůžete spát. A přitom ještě nedávno jste byli v pořádku a vaše práce vás naplňovala. Tak proč najednou takové změna? Jednoduše proto, že jste „vyhořeli“.

V této souvislosti je zajímavé si přečíst kratičký text z Matoušova evangelia: „Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh.“ (Mat.8,18) Na první pohled nezajímavá informace, oddělující od sebe dva příběhy z Ježíšova života. Pokud se ale zamyslíme, co se dělo před tím, než Ježíš odjel s učedníky na druhý břeh, dostane tato krátká zpráva nový obsah.

Ježíš prožil období, kdy k němu přicházeli nemocní z širokého okolí a spolu se svými učedníky je uzdravoval a také učil, jak žít v souladu se zákony, které do jejich těla vložil jejich Stvořitel.

Umím si představit, jaké nadšení prožívali učedníci, když Ježíš uzdravil prvního člověka. Jenže po prvním zázraku následoval další a další, až si na tuto činnost začali zvykat jako na něco běžného. Když Ježíš po kázání na hoře obnovil svou léčitelskou činnost, učedníci se tomu už nediví.

Ten den Ježíš vidí zástup. Ale vidí i své učedníky. Vnímá, že se u nich odehrává změna. Prvotní nadšení z povolání k této práci je postupně opouští. Přestávají vnímat rozdíl mezi svou původní profesí a současným děním. Nevidí kolem sebe jednotlivé lidi, vidí dav. Učedníkům hrozí syndrom vyhoření. Jsou v nebezpečí, že pokud nedojde k rychlé nápravě, jejich zájem o druhé lidi vyhasne.

Je docela možné, že se učedníci na Ježíše zlobí, když dává příkaz, aby opustili zástup. Je tu tolik lidí, kteří se obdivně nedívají jen na Ježíše, ale i na jeho učedníky. I oni už se stávají slavnými. Tak proč nevyužít příležitost, která se naskytla?

Ježíš věděl, že se učedníci musí na chvíli zastavit a znovu v klidu, v ústraní musí přemýšlet sami o sobě. Přemýšlet o Ježíši a jeho poslání. Je třeba, aby si znovu odpověděli na otázku, proč to vlastně všechno dělají. Když je Ježíš na lodi odváží na protější břeh, dělá to z lásky k nim. Chce je naučit prevenci proti syndromu vyhoření.

Pane, děkuji Ti, že i mne učíš umění občas vypnout a přijít k Tobě znovu dobít mé vnitřní baterie. Děkuji, že mne znovu učíš v davu lidí vidět člověka, který potřebuje mou pomoc. Děkuji Ti, že mne svou láskou učíš milovat své bližní stejně, jako mne učíš skutečně milovat i sama sebe.