93) Uzdravení a vděčnost (Mat.8,14-15)

Vraťme se dnes ještě jednou ke včerejšímu textu evangelia podle Matouše, který stojí za to, abychom se mu věnovali ještě jednou.

„Když Ježíš vstoupil do domu Petrova, spatřil, že jeho tchyně leží v horečce. Dotkl se její ruky a horečka ji opustila; i vstala a obsluhovala ho.“ (Mat.8,14+15)

Matouš nás chce tímto vyprávěním povzbudit k odvaze přicházet za Ježíšem se všemi problémy, které nás na naší životní pouti potkají. Pro Boha není žádná naše starost jen bezvýznamnou maličkostí. Pokud nás něco trápí a bolí, pak Ježíš trpí s námi. Tak, jako Petrovu tchyni uzdravil z obyčejné horečky, chce i nám pomáhat nejen ve velkých problémech, ale i v těch zdánlivě malých.

V tomhle krátkém vyprávění je ale ukryto ještě jedno ponaučení, které je dnes velmi aktuální. Petrova tchyně ihned po uzdravení začala vděčně sloužit tím, co dobře uměla. Obsluhovala vzácné hosty, které domů přivedl manžel její dcery. Roznášela jídlo a starala se, aby se všichni mohli dosyta najíst...

Lidová moudrost říká: „Za každý dobrý skutek budeš náležitě potrestán!“ A já zjišťuji, že je to realita dnešního života. Vděčnost nepatří k vlastnostem, které by dnes lidé vyhledávali. Naše společnost je nakažena bacilem sobectví. Když někoho potřebuji, pak se na něho dokážu usmívat, pochlebuji, lichotím, vtírám se do přízně. Když pak takto ulovenou oběť využiji, přestane mne zajímat...

Určitě by každý z nás by mohl vyprávět mnoho zážitků s touto bolestí naší doby. Můžeme s tím něco dělat? Můžeme změnit společnost, ve které žijeme? Nebo se přidáme do zástupu sobců?

Záleží na nás, čeho si budeme dnešní den všímat. Pokud se zaměříme na problémy, prožijeme den plný problémů. Když budeme chtít vidět u druhých jen jejich sobectví, tak ho uvidíme.

To ale není jediná možnost. Mohu se rozhodnout, že si dnes budu všímat všeho, co získám díky pomoci druhých lidí. Určitě toho nebude málo. Mohu poděkovat řidiči autobusu nebo tramvaje za bezpečnou jízdu. V obchodě se mohu usmát na prodavačku, která mne obslouží. V práci mohu poděkovat uklízečce za to, že mám čistou kancelář. Šéfovi mohu poděkovat za výplatu, která mi včas přijde na účet. Doma mohu poděkovat svým nejbližším za pozornost, kterou mi věnují. Při modlitbě pak mohu děkovat Bohu za život, rodinu, církev nebo i za vodu, vzduch a spoustu dalších „samozřejmostí“, bez nichž bych nemohl žít. Dokonce mohu Bohu děkovat i za problémy, které mne nutí k dalšímu růstu a ještě mne činí silnějším, když je s Boží pomocí překonám.

To, co teď říkám, není nějaká teorie. Mám ji vyzkoušenou ve své praxi. Poznal jsem, že když se touto zásadou řídím, jsou mé dny radostnější a prožívám více štěstí, než když se zaměřím jen na negace.

Nedávno jsem mluvil s kamarádem, který prožil část života v Africe. Řekl zvláštní myšlenku. Přestože v Africe žijí lidé v daleko horších podmínkách než my, jsou v životě spokojenější a radostnější. Dokážou se radovat z věcí, nad kterými my ohrneme nos. Když jsem o jeho slovech přemýšlel, musel jsem mu dát za pravdu.

Pane Bože, děkuji Ti za spoustu věcí, které považuji za samozřejmost. Díky za to, že mám dostatek vody a mám tedy co pít. Díky, že mi dáváš dostatek jídla. Dokonce mám tolik, že musím držet dietu. Bylo by toho spousta, za co bych Ti měl i dnes děkovat. Pomoz mi, abych se dokázal z toho všeho radovat. Nauč mne projevovat více vděčnosti nejen Tobě, ale i lidem, kteří mi dnes pomohou prožít další smysluplný den.