90) Náš původ nás nespasí (Mat.8,11-12)

Většina z nás získává základy své víry nebo naopak své nevěry už ve svém dětství od svých rodičů, sourozenců a příbuzných. Sledujeme postoje našich vzorů a podvědomě je přejímáme. Děláme spoustu věcí jen proto, že to tak dělali i oni. Proto je svět plný „tradičních křesťanů“, ale stejně tak i tradičních muslimů, tradičních buddhistů i tradičních ateistů.

Včera jsme četli příběh o uzdravení setníkova sluhy po setkání s Ježíšem. Když Ježíš vidí víru setníka a vnímá sílu jeho přátelství vůči podřízenému, prohlásí: "Amen, amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.“ A pak pokračuje slovy: „Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů." (Mat.8,11-12)

Těmito slovy dává „výchovný pohlavek“ všem „tradičním vyznavačům judaismu“, tehdejšího náboženství Izraelců. A vlastně ho dává i nám, pokud i my patříme k těm „tradičním“, co se do svého náboženství narodili.

Když se trochu rozhlédneme po světě, zjistíme, že většina válečných konfliktů je dnes založena na náboženské nesnášenlivosti. Fundamentalismus hrozí každému náboženství. Hrozí i křesťanství. Podobně jako Saul před svým obrácením i my se můžeme domnívat, že Bohu můžeme nejlépe sloužit tím, že se pokusíme vyhladit všechny lidi, kteří věří jinak než my.

Když Pán Ježíš viděl víru tohoto římského důstojníka, prohlásil varování všem věřícím, kteří spoléhají na svou tradiční víru. To, že jsou synové Abrahama, jim ještě nezaručuje místo v Božím království.

I my se dnes můžeme domnívat, že jen lidé jako my mají dekret na nebeské království. Možná se díváme spatra na věřící z jiných církví nebo náboženství. Pokud je to náš případ, pak nám Ježíš říká: „Pozor, ty vůbec nemusíš být v mém království. A ti, kterými opovrhuješ, v tomto království zaujmou tvé místo.“

V Ježíšových slovech „že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském...“ nacházíme také odpověď na možnou otázku: „Jak poznám, že se ze mne stává „tradiční věřící“, který spoléhá na svůj původ a svou víru? Nebeské brány jsou otevřeny pro každého, kdo upřímně hledá Boha a je ochoten tomuto hledání i leccos obětovat.

Židé v době Pána Ježíše uvěřili, že už nemusí hledat. Oni mají svou víru, svůj chrám, své zákony a svého Boha. Bůh přece učinil smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem – jejich praotci. A oni se do této smlouvy narodili. Patří k národu, který si Bůh vyvolil. Co víc by ještě mohli najít?

Římský důstojník nehledal Ježíše ze sobeckých důvodů. Přišel, protože mu záleželo sluhovi, který byl jeho podřízený. Jeho víra nebyla zaměřena jen na vlastní zisk. Hledal také prospěch lidí, kteří žili v jeho blízkosti. Proto přišel za Ježíšem. Přišel se smělou prosbou: „Pane, ty ani nemusíš jít do mého domu. Přikaž nemoci, která trápí mého sluhu a ta Tě poslechne.“ Lidé v zástupu se tomuto hloupému nápadu možná pobaveně usmívali. Ježíš, jak budeme číst zítra, vzal tuto prosbu vážně.

Pane, chraň mne před tím, abych přestal hledat Tvou vůli. Uč mne každý den přicházet k tobě a prosit za lidi, kteří potřebují Tvou pomoc. Pomáhej mi, abych nespoléhal na svůj původ a svou církev, ale jen na Tebe.