81) Slova která nespasí (Mat.7,21)

Moje babička mi v dětství často říkala, že „cesta do pekla je dlážděna samými dobrými předsevzetími“. Tahle její moudrost se mi vybavila, když jsem v 7.kapitole Matoušova evangelia četl slova Pána Ježíše:

„Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Mat.7,21)

Chci-li vejít do Božího království, nestačí jen slova. Protože ústy jsme schopni říci ledaco. Když se ve svém listu touto tematikou zabývá Jakub, napíše o jazyku: „Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji. (Jak.3,9-10)

Slova, která vyslovují naše ústa, by měla být v souladu s našim myšlením a také s naší životní praxí. Jen tak dokážeme, že Ježíš je naším skutečným Pánem, kterého chceme respektovat. Máme-li Ježíše jen v ústech, ale ne v srdci, pak si na nás naši sousedi budou ukazovat prstem se slovy: „Káže vodu, pije víno!“

Slova Pána Ježíše, nad kterými se dnes zamýšlíme, nejsou útokem. Ježíš si přeje, abychom v jeho království byli i my. Proto nás upozorňuje na nebezpečí, které nám hrozí. Mnozí „křesťané“ nakonec nevejdou. Nestanou se obyvateli Ježíšova království, protože ve své víře zůstali jen u slov.

Líbí se mi, jak k tomuto problému přistupuje Apoštol Pavel. V listu do Říma popisuje, k čemu dochází, když uvažuje o rozporu mezi tím, co chce a tím, co skutečně dělá. Nakonec přizná: „Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (Řím.7,21-24)

Poznal jsem lidi, kteří vzdali svou cestu do nebeského království, protože stejně jako Pavel poznali, že nejsou schopni vždy zaručit, že se jejich slova budou krýt s jejich životní praxí. Chtěli „činit vůli nebeského Otce“. Chtěli, ale nedokázali. A tak to vzdali. Přitom stačilo tak málo, číst v Pavlově spisu ještě kousek dál. Pavel nakonec napíše: „Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!“ (Řím.7,25a)

Nevíme, kdy Pavel napsal tato slova. Ale v závěru života, když se ohlíží zpět, může vydat nádherné svědectví: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.“ (2.Tim.4,7-8)

Když chci vejít do Božího království, nestačí jen mluvit. Je třeba i naslouchat tomu, co mi říká můj Pán. Naslouchat a pak dělat vše, k čemu mne můj Pán povede. Dělat to v jeho duchu i síle.

Pane, děkuji Ti, že do svého království nezveš dokonalé lidi. Děkuji, že zveš každého, kdo je ochoten Ti naslouchat a nechat se Tebou vést. Uč mne činit vůli Tvého Otce.