66) Radostný půst (Mat.6,16-18)

V jedné povídce pánů Šimka a Grossmanna se povídá, že k tomu, abychom se mohli úspěšně bránit obezitě, musíme hodně jíst. Jedině tak prý budeme mít sílu k tomu, abychom ji porazili. Myslím, že je to dobrý úvod k dalším slovům Pána Ježíše:

„A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“

O půstu jsem už slyšel mnoho. Jedni ho považují, podobně jako modlitbu, za cestu k vyšší duchovnosti. Ve středověku se někteří poustevníci domnívali, že dlouhodobým hladověním se stanou svatější. K čemu je půst dobrý?

Dejme dnes stranou zdravotní stránku věci. Pokusme se vnímat jen duchovní rozměr tohoto pojmu. Proč Ježíš připomíná půst? Může nám být půst prospěšný i dnes?

Ježíš vybízí své posluchače ke změně prožívání půstu. Nemají se postit jako pokrytci. Ti vycházeli z nesprávného pochopení 10. kapitoly proroka Daniela. Ten píše, že po pochopení vidění, které mu dal Bůh, truchlil. A pak dodává, jak se jeho smutek projevoval: „Chutný chléb jsem nejedl, maso a víno jsem nevzal do úst, ani jsem se nepotíral mastí až do uplynutí celých tří týdnů.“ (Dan.10,3)

Daniel tu ale nehovoří o půstu. Jen popisuje, jak na něho zapůsobilo vidění, ve kterém mu Bůh ukázal, čím vším bude muset v budoucnosti projít jeho lid. O půstu píše starozákonní reformátor, prorok Izajáš. Už v jeho době lidé začali praktikovat pokrytecké prožívání půstu. A když vše nefunguje, jak by si přáli, stěžují si Bohu: »Proč se postíme, a nevšímáš si toho? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.«
A Bůh jim odpovídá: „Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině.
Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?
Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva.“ (Izajáš 58,3-8)

Kdy se postíme? Většinou tehdy, když máme pocit, že se nám nedaří a potřebujeme Boží pomoc. Čekáme, že se Bůh projeví v našem životě a zastane se nás. Co bych měl podle Izajáše v takové situaci udělat? Podívat se kolem sebe, zda se někdo nemá ještě hůř, než já. A když takového chudáka objevím, mám se s ním podělit o to, v čem mi Bůh dal více, než jemu. Pohled na člověka, který má větší starosti než já způsobí, že se můj problém najednou zmenší. Už nebude vysoký jako mrakodrap, ale stane se snesitelnější.

Pane, děkuji Ti, že mne učíš přijímat nejenom dobré v mém životě, ale i to, co se mi moc nelíbí. Otevři mé oči, abych viděl v mém okolí lidi, kteří potřebují víc než já Tvou pomoc. A když je uvidím, otevři i mé srdce, abych se s nimi dokázal podělit o to, cos mi dal. Díky, že se mám oč dělit. Díky, že radost v očích toho druhého dá novou náplň pro můj půst.