61) Obnova narušených vztahů (Mat.6,12)

Dnes chci začít příběhem, který mi jako malému chlapci vyprávěl můj táta. Pohádal jsem se tehdy se svým bratrem a nechtěl jsem mu odpustit. Vzal mne tehdy na procházku a cestou mi vyprávěl, jak byl v roce 1945 byl při náletu Prahy zničen klášter v Emauzách.

Po noční směně při tomto náletu přešlo ze spánku do náruče smrti šestnáct milosrdných sester. Mezi nimi i sestra Anna. Dělník, který odklízel trosky, našel útržek posledního dopisu, který sestra Anna dostala od svých rodičů. Četl v něm: „Milá Anna, již jsi nám půl roku nenapsala ani řádky. Což se stále ještě na nás hněváš? Víš přece, jak velmi litujeme té nešťastné události... Dnes, kdy nevíme dne ani hodiny, měla bys milá Anno...“ Další řádky dopisu byly propáleny. Jeho vyprávění mi tehdy pomohlo najít odvahu k odpuštění.

Vraťme se znovu ke včerejší prosbě z modlitby „Otčenáš“. Ježíš v ní říká: „A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.“ Bůh je ochotný nám odpustit. Otázkou zůstává, jak jsme na tom my. Máme stejnou ochotu odpustit lidem, kteří nám ublížili? A co dělat, když chceme, ale nemáme sílu?

Když Ježíš vyslovuje tuto prosbu, chce mám připomenout, že vztahy jsou tím nejcennějším, co v životě máme. V dokumentu České televize o povodních, které v roce 1986 postihly i naši zemi, byl rozhovor se starou paní. Vdově, které povodeň zničila dům, nezbylo vůbec nic. Vše vzala velká voda. Když se jí reportér ptal, co jí nejvíc chybí, odpověděla: „V nočním stolku jsem měla dopisy, které mi psal můj manžel. Často jsem si je četla a vzpomínala na to, jak nám spolu bylo krásně. Měli jsme se moc rádi...“

Zlo ničí vše krásné. Hřích narušuje i naše vztahy s lidmi, které máme rádi. A co je horší, vina může způsobit situaci, kdy se na jeden nevyřešený problém nabalí druhý a pak další a na konci může být zničené manželství, rozpadlá rodina nebo rozhádané církevní společenství.

Také první hřích, popsaný v knize Genesis, narušil vztahy. Mojžíš o tom píše: Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.
Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě.
Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?" (Genesis 3,7-9)

Již v ráji narušil pocit viny vztahy. Adam s Evou se začali bát svého přítele. Když slyší, že přichází Bůh, ukrývají se mezi stromy. Bojí se reakce Stvořitele, protože věřili víc ďáblovi než svému Tvůrci. Kdyby na ně Bůh nezavolal, asi by se v tom rajském křoví ukrývali až dodnes. Bůh jim nabídl smíření.

Stejnou nabídku dává i nám. Proto nás učí, abychom v modlitbě přemýšleli o milosrdném Bohu a sami se tak stávali milosrdnými a milujícími lidmi. Lidmi, kteří umí odpouštět těm, kdo se proti nim provinili.

Pane, Tobě velmi záleží na vztazích v mé rodině, na pracovišti i v mé církvi. Děkuji Ti, že když nemám sílu k odpuštění, Ty mi jdeš příkladem. Máš se mnou trpělivost a dodáváš mi víru a odvahu jednat s druhými tak, jako Ty jednáš se mnou.