60) Čistý trestní rejstřík (Mat.6,12)

Možná, že se vám to už stalo. Někomu jste ublížili, ale neměli jste odvahu se přiznat. Měli jste strach, že ten druhý by to nepochopil a kdybyste mu řekli pravdu, bylo by to ještě horší. Toužili jste po odpuštění, ale neměli jste odvahu si o ně říci. Jak vám bylo?

Pán Ježíš vyslovil ve své vzorové modlitbě zvláštní přání: „A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.“

Proč tuto prosbu považuji za zvláštní? Ježíš totiž nepotřeboval odpuštění, protože nikomu nikdy neublížil. Naopak, celý svůj život pomáhal druhým. Je tedy jasné, že když vyslovil tuto prosbu, myslel na nás. My totiž odpuštění potřebujeme. Promiňte. Budu konkrétnější. Já potřebuji odpuštění.

V dnešní společnosti se o hříchu nemluví. Snažíme se tvářit, jako by nebyl. Tento termín přece nepatří do naší doby. Snad ve středověku měl význam. Nebo v době světových válek. Ale dnes?

Tím, že jsme ze svého slovníku vypustili termín „hřích“, se problém hříchu, viny a výčitek svědomí nevyřešil. Psychologové a psychiatři by o tom mohli dlouze vyprávět. Většina jejich pacientů má problém s odpuštěním hříchů nebo s tíživými vzpomínkami na něco, co by raději ze své minulosti vymazali.

Také David prožil životní etapu, kdy se snažil tvářit, že hřích neexistuje. To, co při tom prožíval, popsal ve 32.žalmu. Ve své básni říká:
„Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal.
Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru.
Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: "Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti."
A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.“ (Žalm 32,3-5)

Pokud se budeme snažit problémy zametat pod koberec, dlouho nám to nepomůže. Jednou přijde chvíle, kdy už se toho pod koberec víc nevejde a my budeme muset uklízet. A nebude to nic příjemného.

David nám ve svém žalmu radí: „Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt.“ (Žalm 32,6)

Když mne něco trápí, měl bych to co nejdříve řešit se svým Bohem. On mi nejen může odpustit, ale může mi dát sílu k tomu, abych se svému problému postavil tváří v tvář. Čím dřív problém řeším, tím je to snadnější. Pokud řešení odkládám, s každým dnem je pak řešení těžší, složitější a dokonce i víc bolí. A podle Davida se může stát, že zmeškám dobu a problém už vyřešit nepůjde.

Nikdy nezapomenu na štědrý den roku 1977. Spolu s tátou jsme jeli navštívit naše přátele do Kyjova. Dovolil mi, abych řídil. Bylo pod mrakem a mírně mrholilo. Kousek před Uherským Hradištěm jsem dostal smyk, vyletěl z cesty, prorazil plot a ještě zlomil meruňku v zahradě, kde naše auto nakonec zastavilo. Táta byl na své auto velice opatrný. Proto jsem čekal, že mne zahrne výčitkami. K mému překvapení jsem slyšel: „Nestalo se ti nic? Díky Bohu!.“ To bylo vše. Tehdy jsem si uvědomil, že mne má moc rád.

Pane, děkuji Ti, že se tě nemusím bát. Děkuji, že kdy zhřeším, mohu Tě prosit o odpuštění. Vždy, když tak udělám, mé nitro naplní pokoj. Jsem rád, že mne miluješ a nabízíš mi usmíření.