55) Domov v nebi (Mat.6,9b)

Modlitba je rozhovor. A Ježíš již v první větě své modlitby jasně vymezuje, kdo s kým hovoří. Dítě se svým tátou. Když se modlím, hovořím s milujícím nebeským Otcem. Proto Ježíš začíná slovy:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, buď posvěceno tvé jméno.“ Podle těchto slov dostala modlitba i své jméno. V Česku ji známe pod názvem „Otče náš“.
Ježíš se tuto modlitbu modlil ve společnosti, kde se teologové přeli o to, jak se správně vyslovuje Boží jméno. A protože si tím nebyli jistí dokonce ani někteří pisatelé Bible, můžeme se o Bohu dozvědět, že je Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým...

Problém začal v době Babylónského zajetí. Židé zapomněli správnou výslovnost jména, kterým se Bůh představil Mojžíšovi u hořícího keře na poušti. V době zajetí měli k tomuto jménu takovou úctu, že ho přestali vyslovovat. Používali termín Elohim a Adonaj. Po sedmdesáti letech se vrátili domů. A tam zjistili, že všichni, kdo si pamatovali výslovnost Božího jména, už zemřeli. Spor se táhl mnohá století. Bezvýsledně.

Nyní do tohoto sporu vstupuje Ježíš a říká, že jméno není to podstatné. Důležitější je vztah, který k tomuto Bohu máme. Proto Boha nazývá nebeským Otcem. Pokud žijeme v normální rodině, pak tomuto přirovnání dobře rozumíme, protože táta a máma jsou pro nás ti nejbližší. Mají nás rádi a my jsme u nich v bezpečí. Udělali by pro nás první i poslední.

Každý ale nemá takové štěstí. Vzpomínám na dobu, kdy jsem po sametové revoluci seznamoval studenty s tím, co i jim nabízí Bible. Jednoho dne jsme se dostali až k této modlitbě. Když jsem vyprávěl, že Bůh je jako náš otec, jedno děvče se rozplakalo. Po zvonění se mi svěřilo s tím, že ji její táta několik let zneužíval. Představa, že by Bůh byl jako její otec byla tak strašná, že se rozplakala. Ptal jsem se jí, zda ji má někdo skutečně rád. Začala vyprávět o svém dědečkovi. Na rozdíl od matky se jí zastal, spolu s babičkou ji přijali k sobě. Měl jí rád a ona měla ráda jeho. Když mi to řekla, poradil jsem jí, aby si v Ježíšově modlitbě místo otce představila svého dědečka. V té chvíli její slzami zalitou tvář prozářil radostný záblesk poznání velké Boží lásky.

První věta Ježíšovy modlitby může povzbudit i toho, kdo nepoznal teplo rodinného krbu nebo maminčinu lásku. Podle Ježíše je náš domov tam, kde bydlí náš Otec. V nebi. S tímto vědomím by měla začínat každá naše modlitba. Nezáleží na našem biologickém původu. Ani na našem postavení, vzdělání nebo bohatství. Jestliže je Bůh mým Otcem a já jsem jeho dítě, pak je můj skutečný domov v nebi. Tato slova platí pro bohaté i pro chudé.

Pane, děkuji Ti, že mne zveš do své nebeské rodiny. Děkuji, že Ti ve své modlitbě mohu říkat vše, co bys jako můj táta měl vědět. Pomoz mi, abych se z toho dokázal každý den radovat. Připomínej mi každý den, že jednou přijde chvíle, kdy mne vezmeš domů, kam patřím. Moc se na to těším.