51) Modlitba, který nemá smysl (Mat.6,5)

V polovině svého kázání na hoře se Ježíš dostává k velmi důležité oblasti života každého, kdo touží po Božím království. Věřící lidé v této souvislosti hovoří o modlitbě.

Je zajímavé, že Ježíš dříve, než ukáže na fungující způsob modlitby, upozorní na chyby, kterých se při modlitbě můžeme dopustit. Prvním nebezpečím je pokrytectví. Kristus říká: „A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu.“

Když hovoříme o modlitbě, pak musíme hned na počátku zdůraznit, že je to osobní záležitost. Modlitba mi umožňuje soukromé a nikým nerušené setkání s Bohem, který si na mne dělá čas. Jde o audienci. Když se modlím, přijímá mne vládce nejen tohoto světa, ale celého vesmíru. U tohoto přijetí Pánem Pánů nemusí být novináři ani televizní kamery. Jde o mé soukromé setkání s někým, kdo mne má rád a chce se se mnou setkat.

Mnoho lidí se domnívá, že pro jejich život víry je nejdůležitější účast na různých náboženských obřadech. A modlitbu berou jako každodenní povinnost, která se nám má stát rutinou. Setkal jsem se s lidmi, kteří vyprávěli o tom, kolik hodin denně se modlí. Přímo se tím chlubili v domnění, že tento jejich výkon je kvalifikuje pro Boží království. Na jejich adresu Ježíš říká: „“...amen pravím vám, už mají svou odměnu...“ Pokud se chlubím svými modlitebními výkony, mojí odměnou je obdiv těch, kteří se, stejně jako já, domnívají, že modlitba je obřad, který Bůh hodnotí podle jeho délky a hlasitosti.

Proč modlitba „na nárožích a v synagogách“ nemá žádný ohlas v nebesích? Protože je to představení pro lidi. O Boha v té chvíli vůbec nejde. Smyslem takové modlitby je získat pozornost a obdiv posluchačů. Nic víc.

Slyšel jsem vyprávění o muži, který byl vyzván k modlitbě na bohoslužbě. Přišel do předu, aby ho všichni dobře slyšeli a pak se modlil. Vyznal Bohu, že byl pyšný. Několik chvil věnoval popisu své minulé pýchy. Ve druhé části své modlitby pak Bohu děkoval, že ho zbavil pýchy a dal mu pokoru. Chválil Boha za to, že je pokornější než ostatní lidé. Posluchači vnímali, že je pyšný na svou pokoru. A pak se to stalo - když modlitbu dokončil, vydal se na své místo, ujely mu nohy a on spadl mezi posluchače. Pak se rozplakal, protože se cítil být svým pádem pokořený a zesměšněný.

Pokrytectví hrozí při modlitbě každému z nás. A na veřejnosti obzvlášť. Při jedné bohoslužbě jsem během kázání slyšel poznámky dvou členů sboru o tom, že kazatelova řeč nemá hlavu ani patu. Když pak byl jeden z nich vyzván k závěrečné modlitbě, děkoval Bohu za nádherné a poučné kázání...

Ne každá modlitba, kterou pronesou naše ústa, má smysl. Pokud není určena v prvé řadě Bohu, bylo by lépe, kdybychom se v té chvíli raději nemodlili. Jde-li pouze o divadelní představení pro posluchače, je to plýtvání slovy a časem. Takovou modlitbu Bůh nemůže vyslyšet, protože o to nám v té chvíli vůbec nejde.

Pane, děkuji Ti, že slyšíš každou modlitbu, která je určena právě Tobě. Pomoz, aby se mi modlitba nikdy nestala jen bezduchým obřadem, určeným k získání obdivu za krásná slova. Děkuji, že Ti při své modlitbě mohu říkat to, co právě prožívám a cítím ve svém nitru. Díky, že takovou modlitbu vždy nejen slyšíš, ale i vyslyšíš.