25) Bůh, který s námi pláče (Mat.5,4)

V zástupu kolem Ježíše bylo spousta lidí, kteří měli ve svém srdci bolest.  Představme si třeba ženu, které nedávno zemřelo její jediné dítě. Mohla si říkat: „Škoda, že se Ježíš neobjevil dříve. Moje dítě mohlo žít..." A zatímco mnozí se radovali z uzdravení, tato matka cítila výčitky vůči Bohu. Bojovala s pocitem nespravedlnosti: „Proč tito lidé mohou být najednou zdraví a mé dítě muselo zemřít? Copak byl můj syn horší, než tam ten kluk, co ho Ježíš před chvílí uzdravil...?"

Takových lidí bylo v zástupu více. Zatímco okolo nich panovalo nadšení a odhodlání, oni skrývali slzy, které jim tekly po tváři. Možná váhali, zda mají zůstat nebo odejít. S Ježíšem jim bylo dobře. Ale v tomto prostředí si připadali jaksi nesví. Měli pocit, že se na ně všichni dívají a kladou si otázku, jak velcí hříšníci musí být, když je Bůh tak potrestal.

Když Ježíš pozval do svého království všechny, kdo se cítí chudí duchem, pokračuje slovy: „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni."

Jak asi zněla tato slova těm, kteří v té chvíli utírali slzy, které se nedaly zastavit? Ježíš je nevyhání. Nezlobí se na ně za to, že v této době nadšeného odhodlání neumí ovládnout své pocity a pláčou.

Já sám moc plakat neumím. Představte si, že jsem na to kdysi byl dokonce hrdý. Protože chlapi přece nepláčou. A já jsem chtěl být chlap.

Dnes občas závidím těm, kteří dokážou svůj žal a bolest vyplavit v slzách, zatímco já ho dusím v sobě. A tak se už několik roků učím plakat.

Ježíš říká: „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni." Co tím myslí? Jak tomu rozumět? Vede mne k poznání, že když mne něco trápí, nepomůže mi, budu-li to dusit v sobě. Svou bolest můžu dát najevo. Protože jen tak si toho všimnou mí blízcí a já se nebudu muset trápit sám.

Když mne něco bolí a trápí, pak se nemám přetvařovat a dělat, že je vše v pořádku. Když mám potřebu plakat, nemám se pokoušet o smích. Radostná maska mi nepomůže. Jen když mí přátelé poznají, že mne něco bolí, mohou mi nabídnout svou pomoc.

Jako kazatel se často setkávám s bolestí a slzami. Občas sedím u lůžka umírajícího. Dříve jsem si myslel, že mou povinností je v takové situaci říkat něco, co by druhé povzbudilo, potěšilo a uklidnilo. Většinou jsem ale po několika větách poznal, že slova jsou v takových případech zbytečná. Lidé potřebují víc než slova objetí a soucit. Potřebují cítit, že mi jejich bolest a zármutek nejsou lhostejné.

Pane, děkuji Ti, že před Tebou si nemusím hrát na tvrdého chlapa, který nezná bolest a pláč. Jsem rád, že před Tebou své slzy skrývat nemusím. Ale ze všeho nejvíc ti děkuji, že když mne přemůže pláč, Ty pláčeš se mnou, protože cítíš stejnou bolest jako já.