Jan Dlouhý
dlouhy.jan@email.cz
- Počet článků 101
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3178x
Seznam rubrik
Jan Dlouhý
nedomalovaný obraz
Starodávné hodiny odbily pátou odpolední. Zavřela knihu, přešla k oknu a poodhrnutou záclonou se dívala na horizont. Ve stejný čas, den co den. Výhled z druhého patra prvorepublikové vily zbožňovala hned, jak se do ní před půl stoletím nastěhovala. Tady z toho okna se tolik krásných let dívala směrem na Prahu, až se i tahle víska stala její součástí. Milovala tu alej co se táhla z údolíčka k horizontu, milovala ji pro svou barvu hlavně teď na podzim, pro ten vítr ve větvích jako by na ni mávaly na pozdrav. A milovala ji proto, že se po ní vždy v tuto dobu vracel její muž...
Jan Dlouhý
zase jednou letět
Díval se na fotografii letícího mladíka ze skály nad vodou. To že jsem já? Nevěřícně se ptal sám sebe. Opravil se do času minulého. To že jsem byl já? Píchlo ho u srdce a zastyděl se. Zavřel oči, snad aby utekl před pravdou a místo toho se mu vedrala jedna vzpomínka na mysl.
Jan Dlouhý
byznys se soply
Nějak se mi ten můj kluk mění před očima. Jasně, první třída s jedním zamává, ale že ten posun k rádoby dospělákům bude tak urputný, jsem tedy netušil. Dřív jsem stihnul pojmout všechny jeho pohádky a kdejaký blbůstky, jenže už nestíhám. Ono to je taky zapříčiněno i tím, že jsem mu podsouval hračky, knížky, a hrdiny, s kterými sympatizuji už z dob mého dětství. Jenže vše se mění a já asi zaspal dobu.
Jan Dlouhý
rozmazlený fracek
Takhle nějak si to představoval, nepřelidněná zoo a počasí jako na objednávku. Ideální příležitost seznámit svého syna s partnerkou. Z počátku byl snad víc nervózní, než by si byl připustil, ale samotné představování proběhlo úplně v pohodě a protože nic nenasvědčovalo, že by si ti dva nepadli do oka, začal si užívat přítomnost obou. Dělalo mu náramně dobře mít ty dva u sebe v jednu chvíli. Opouštěla ho pochybnost, jestli to neuspěchal, jestli jsou oba připravení a jestli i on sám je dostatečně připraven.
Jan Dlouhý
zhoupnout se v křesle
Už nějakou chvíli seděl ve svém starém, rozklíženém křesle a pootevřeným oknem naslouchal zvukům domu a do nosu nasával vůni jara. Neodolal a zadíval se pavlačí. Neuvěřitelná oáza v samém centru města, jehož ruch se do dvora nedostane. Každá návštěva obdivuje tu změnu, jako když se během několika okamžiků dostanou do jiného světa. I jemu to imponuje, má to tu rád. A jen málokdo si povšimne sítě, která skoro celé průčelí dvoru obepíná, po které občas stékají kapky deště, sněhové vločky umírají v jejich okách, a která se teď pohupuje v rytmu zabloudivšího větru ...
Jan Dlouhý
převaděč deštěm
Představila se, podala mi ruku na prahu dveří a já ji stiskl. Okamžitě mi začala tykat, já ji vykal. Černovláska, neurčitého věku, drobné postavy a pronikavých očí, dívala se do mých a ruku si podržela v té své o trochu déle než je obvyklé. Bosorka. Jenže takhle jsem si ji nepředstavoval. Ticho přerušují jen dopadající kapky deště na podlahu, který mě zmáčel cestou k ní. Usmála se. „Každý den slunce svítit nemůže, ale než odejdeš, svítit zase bude.“ Otočila se na podpatku a já ji následoval hned, jak jsem se zul a svlékl nacucanou bundu. „Dlouho jsem tu neměla někoho jako seš ty.“
Jan Dlouhý
facka ženě - první a poslední
Hádka narůstala na síle. Za to intenzita argumentů slábla. Stejně tak vztah, který už byl nějaký čas v agónii. Už nešlo o to posunout se v poznání jednoho v druhého dál. Teď už šlo jen o to dobře zacílit a ublížit. Už bylo jedno, kdo si začal, kdo má nejspíš pravdu. Hlasitá slova ubližovala a ponižovala. Strašně jsem to chtěl zastavit a nešlo to. Proč mi to dělá? „Už toho nech.“ Jela si dál tu svou. „Přestaň! “ Další přesně mířený zásah do oblasti hájemství. Nahrnula se mi krev do hlavy. Vztek mnou cloumal. „Nech toho ti říkám!“ Ale ona dál kéruje, jako v transu. Cítím, jak mi cuká vzteky tvář, chvěje se mi hlas a pravačka je v pozoru. „Nech toho, nebo ti ji fláknu!“ Stoupla si přímo přede mě, povystrčila vyzívavě hlavu, našpulila pusu a přimhouřila oči. „Tak dělej! “ ....
Jan Dlouhý
elesdýčko pod jazyk
Možná to znáte taky. Chcete-li, aby něco zůstalo utajeno, ideálně nějaká pikantnost, nesmíte to říci před dítětem... Je zajímavé, že si děti vždy zapamatují to nejméně vhodné a při nejbližší příležitosti to bez obalu řeknou a použijí proti vám. Byl jsem se synem před obědem na zmrzlině, ale protože se to nemá, řekl jsem synkovi, že je to naše tajemství. Odkýval mi to. Otevřu dveře od bytu a první co zvolá je: „Babí! Byli jsme na zmrzce, ale nemám to říkat.“ Prostě co ví, to jednoznačně řekne. Můžu garantovat, že po dvacetiminutové rozpravě s mým synem, budete vědět o mě a mé rodině všechno.
Jan Dlouhý
svobodu liščím čumáčkům!
Sláva! Je to tady. Dny se prodlužují, sukně krátí. Konečně se všechno probouzí, příroda ožívá a připravuje bohatý hodokvas. A největším důkazem přicházejícího jara je pro mě spatření svobodných liščích čumáčků. Včera jsem je letos spatřil poprvé a jako každý rok, nemohl jsem z nich spustit oči. Jaká to krása! Pohupovaly se pomalounku směrem ke mně a já měl opět tu absolutní nutkavou potřebu je pohladit.
Jan Dlouhý
něco víc než kamarádka
Lehl si se synem do postele, vzal do ruky knížku z půle minulého století a nechal synka vybrat pohádku, kterou budou číst. Že opět vyhrál Čertův švagr ho nepřekvapilo, poslední dobou maluje jen rohatý čertiska s Luciferem v čele. Syn se zavrtal ještě víc do pelechu a on začal číst a přitom myslel na dnešní schůzku, která ho ještě čeká. Po pěti stránkách jeho syn usnul, ale on celou pohádku dočetl. Pro jistotu, aby se neprobudil. Ještě ho pohladil po tváři a vyklouzl z postele.
Jan Dlouhý
ať už aspoň nechcu, když už nemožu
Jako kluk jsem měl při rodinných sešlostech uši jako radary, aby mi náhodou něco neuteklo. Zvláště pak, když už byla nálada uvolněná. Jenže to se většinou mluvilo v šifrách, dvojsmyslech, jinotajích, a tudíž opravdový obsah jsem si těžko mohl vyložit správně. Hesla jako stará hračka, vyschlá míza, slepý patrony, a jiná podobná, se těšila bujarému veselí. A my děti věděly putna.
Jan Dlouhý
pusa by se maminkám dávat měla
Po víkendu stráveném u mojí mamky jsme se loučili na prahu dveří a nabádal jsem synka, aby dal babičce pusu. Při cestě po schodech se mě zeptal, proč že jsem babičce pusu nedal taky. Evidentně mu v hlavě vrtalo, že já jsem jí tu pusu prostě nedal. Sumíroval jsem si v sobě co říct, jenže pauza na odpověď byla zřejmě natolik dlouhá, že ještě dodal: „Pusa by se maminkám dávat měla.“ Vážnost svého mínění dokládal pokýváním své čtyřleté hlavy. Osobně nemusím přemoudřelá dítka, ani když je to mé vlastní, ale tentokrát jsem mu musel dát za pravdu.
Jan Dlouhý
godzilla se lvíčkem na prsou
Podle názvu článku by ve vás mohlo uzrát zdání, že tento blog je čistě o Tomiovi. Vtipálka by mohlo napadnout, že je o Petře z Fulneku. Ne, ne. Ale i o nich to tak trochu je, pokud si mezi řádky všimnete, že je to o skryté dřině, odříkání, hrdosti, touze, fandění, vítězstvích a prohrách, o splněných snech. A také je to o té copaté blondýnce na fotografii.
Jan Dlouhý
hodím Ti to do jahod – mužský šůring
Jsou činnosti běžného života, jenž mi jsou k smrti protivný a který bych nejradši vůbec nedělal. Jedna z výhod staromládeneckého života tkví v tom, že lecjaké běžné činnosti života můžu vytěsnit. Jednu takovou činnost jsem se naučil vytěsnit dokonale. Úklid. Muži jsou, krom jiného, nějak programově proti poklízení. Alespoň já při šůringu trpím jak pes. A to prosím spravuji svůj kutloch o dvaceti metrech čtverečních.
Jan Dlouhý
past na ješitu
Je to dvacet minut, co ke mně došla na těch svých přenádherných nohách a letmo mě políbila na tvář. Normálně všude se svou dochvilností chodím pozdě, ale když se ozvala, že by si ráda se mnou dala kávu, stál jsem na Ípáku pomalu o čtvrt hodiny dřív. Sedíme v příjemné čajovně, v rychlém sledu si vyměňujeme informace ze svých životů.
Jan Dlouhý
žiju s celebritou
První setkání si ani nevybavím. Vlastně jsem ani nevěděl, že je tak slavná. Občas se sice objevuje na titulních stranách bulváru, to ano. Jenže se o ní nepíše zrovna lichotivě. Většinou jen s kým je ve vztahu, koho si podmanila, čí je milenkou, ke komu se vrátila, nebo kdo ji opustil. A protože není ani moc fotogenická, není ani nikterak hezká, ani oblíbená, nenapadlo mě, že je to ona. Taky nikdy nebyla můj typ.
Jan Dlouhý
ohnout rohy, nastřihnout a přeložit
Seděl na koberci a svými nešikovnými prsty balil vánoční dárek. Za ty roky už pár triků na hezké zabalení pochytil. Uvnitř cítil uspokojení nad tím, že většinu dárků má posbíraný už v listopadu. Vlastně je to poprvé, vždy to honil na poslední chvíli a do papíru ukládal až na Štědrý den. Stárne a usmál se tomu. Přeměřil dárek na papír a začal stříhat. Knížky balí rád, mají ideální tvar, jde to rychle. Naposledy se podíval na název. Je o pokru a pro jeho synovce, už to nejsou kaštanová zvířátka, už jsou to dospělí kluci. Znovu se usmál. Není to tak dávno, co kupoval puzzle s dětskými motivy. A takhle rychle mu vyroste i jeho syn? Děsí se toho... Ohnout rohy, nastřihnout a přeložit. Tohle se naučil tenkrát. Už je to dávno. Ale s každým prvním dárkem k vánocům si na to vzpomene a znovu prožije ten příběh...
Jan Dlouhý
kdo bere stopaře?
Rychlá sprcha. Do tašky dvě knížky, jednu pro sebe a druhou, co mám rozečtenou se synem. Úprk z pavlače a schody v metru beru po dvou. Csss, dveře se zavřeli, ale já stojím na nástupišti. Je svátek, další metrem už autobus nestihnu. Že bych šel na stopa? Už dávno jsem nestál u krajnice a zdviženým palcem naznačoval projíždějícím autům, že bych chtěl svézt. Na druhou stranu, čekat čtyři hodiny na volný spoj, se mi nechce. Vidíš, vole, pořád máš dost času, tak si to vyžer.
Jan Dlouhý
melancholie
...........................................................................................................................................................................
Jan Dlouhý
fouknout do Pampelišky
Přemýšlel jsem nad nesmrtelností chrousta, automatické pohyby, při kterých nemusím mluvit, možná osmá noční. Nesnáším ten čas, kdy do práce i z práce chodím za tmy. Nevnímám, strojově konám. Bylo něco po půlnoci a rotačka byla po přetrhu papíru. V tiskárně přiměřené ticho. Přes soustavu chladících válců si papír podáváme beze slova, krokový posun mašiny uspává. Zrovna jsem byl myšlenkama někde mezi mulatkama v zakouřeném baru, když mě v realitě cosi upozornilo, že je něco špatně. Asi bych tu ruku neměl mít tam kde teď je. Nevidím tam. Vzpomněl jsem si, že mi kluci říkali o opravě žehlícího válce, evidentně mechanici nevrátili ochranou lištu, která ruku nepustí dál. Ještě jsem zkusil prsty vysunout zpět. Pozdě, už mě to chytlo. Levá ruka je chycená a pravou na stopku nedosáhnu. STOP! Zařval jsem na celou halu s pohledem šílence. V duchu jsem děkoval, že jsem dostal k ruce kluka vyjukanýho s přiměřeným respektem. Oplatil mi stejným pohledem a okamžitě bouchl do stopky. Právě včas. Stačilo malé zaváhání a hydraulika by mi rozdrtila zápěstí...
Jan Dlouhý
holky jedou výčitky
Dveře se zavřely s klasickým cinknutím tramvaje. Uslyšel jsem klapot podpatků a vzhlédl od knížky. Nešlo necivět. Překrásné zelené velké oči v obličeji smyslnosti. Dlouhé vlasy do půl zad. Nohy souměrné v punčoškách orámované podpatky s páskem kolem kotníku a sukní, která tam snad ani nebyla. Dekolt poprsí se žlábkem o velikosti Mariánského příkopu. Žena vamp, bohyně, totální Alfa samice. Po chvíli se mi podařilo zavřít čelist, která se z pantů sesunula někam k pupku a hlavně rozostřit vnímání. Zaregistroval jsem po jejich bocích doprovod dvou normálních holek, ale v její přítomnosti degradované na šedé myšky. Poloprázdnou tramvají proplul trojlístek žen věkem něco pod třicet a zakotvil vzadu v místě pro kočárky, těsně u mě.
Jan Dlouhý
IQ nerovná se EQ aneb asi máme problém
Uctíváme kult krásy, kult peněz a kult inteligence. Přeceňujeme všechny tři. Ani z jednoho nepoznáme kvalitu a povahový rys člověka. První dva, kult krásy a peněz, vnímáme každý z nás subjektivně a rozhodně relativně. Peníze jsou jasný, každý máme jinou potřebu, spotřebu a způsob jejich získávání. Budiž. Krásu máme spjatou především s estetičnem. Sami chceme vypadat co nejlépe a přitažlivě, a po boku bychom rádi jen to, co lahodí našemu oku. Taky v pořádku. Zatím co krásu a peníze můžeme celkem jednoduše identifikovat podle toho, co vidíme, s inteligencí je to jinak. Tak nějak nám nedochází, že sebevětší inteligenční kvocient (IQ) ještě nezaručí, že před Vámi stojí člověk, s kterým chcete mít cokoliv společného.
Jan Dlouhý
krása Madisonských mostů
Objímáte Ji, držíte Ji v náruči. Máte zavřené oči a vnímáte Ji. Lásku. Vnímáte tu nádhernou bytost, vonící jako všechna roční období. Její neposedné vlasy vás šimrají po tváři, a vy si vybavujete, jak rádi jste si s nimi hráli. Slyšíte Její hlas a smích, co vám zní jako nejúžasnější symfonie. Cítíte Její dlaně na bocích a přesně víte, který prst se vaší tváře dotkl vždy jako první. Líbáte Ji, nikdy jste se nenabažili Její rtů, s chutí, kterou vám žádná ani Michelinská restaurace nenabídne. A pak se díváte do Jejich očí, do těch úžasných, jedinečných očí plných života a citu. Milujete Ji. Krev vám tepe ve spáncích i slabinách. A vy víte, že musíte odejít. Nemůžete, a především nesmíte, si Ji přivlastnit, přestože se vám sama vydává napospas. Hlavou vám běží celý váš společný příběh, kdy jste Ji potkali, a kdy jste Ji začali milovat proto kdo je, proto jaká je. A právě protože Ji milujete, odejdete...
Jan Dlouhý
jak jsem hodil ručník do Národního
Nechceš semnou do Národního? Dlouho jsem se nerozmýšlel, vidina kulturního večera ještě k tomu v Národním divadle se neodmítá. Jasně, co dávaj? Žebrácká opera s Vojtou Dykem. Takže klasika, na ní není co zkazit a Dyk teď frčí. Těším se. Mám rád tu majestátní budovu, dýchající historií České státnosti s podpisy Myslbeka, Alše a jiných velikánů. Často kolem ní jezdím i chodím, bydlím kousek od ní. Je nádherná přes den a krásnější večer, když je osvětlená. Ale kolikrát jsem byl vlastně v ní? Pamatuju se na první návštěvu v Národním, to ještě jako kluk, se školou někde na balkoně hltal jsem Lucernu. Netuším, kde se ve mně vzal ten pocit hrdosti, snad samotnou historií Národního, základními kameny v podzemí, tou aurou legendy o vzniku. Prostě se těším.
Jan Dlouhý
gerberové období
Á tady je, mám vybráno. Vytáhnu ji z vody, už je na drátku, a podávám zlatku prodavačce. Do papíru? Ne, díky, do ruky. Krátká procházka k zastávce a čekání na tramvaj. Je mi fajn, slunce svítí, všímám si pár nesmělejších pohledů, a fascinuje mě, jak to funguje! Aspoň ještě chvilku a už budu vyhlížet ten dnešní úsměv. Pípne mi mobil a tak se stalo, že jsem i s kvítím dojel až do práce. Co je, pro koho to máš woe? Pro nějakou dívčinu, která se na mě usměje, prostě jen tak.
| předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
