zase jednou letět

Díval se na fotografii letícího mladíka ze skály nad vodou. To že jsem já? Nevěřícně se ptal sám sebe. Opravil se do času minulého. To že jsem byl já? Píchlo ho u srdce a zastyděl se. Zavřel oči, snad aby utekl před pravdou a místo toho se mu vedrala jedna vzpomínka na mysl.

Ani světlo ze stánku s občerstvením nemohlo zastínit tisíce hvězd noční oblohy a měsíc se třpytil ve vlnách jezera poblíž temna Krušných hor. Klec se odlepila od země a obrovský jeřáb ji ramenem posouval nad vodní hladinu. V dostatečné vzdálenosti od břehu se dal do pohybu naviják, klec začala pomalu stoupat vzhůru. Přes den se tu skákal bungee jumping a teď večer si tu parta lidí dopřávala rozlučku s létem. V té kleci stál mladý muž, který z ní několikrát skákal vstříc hladině z výšky deseti metrů. Ale chtěl výš, zase posunout hranici. A tak, dle domluvy, obsluha jeřábu nezastavila ani v deseti ani patnácti metrech a čekala na jeho pokyn k zastavení. Nevěděl jak je vysoko a nakonec mávnul. Naviják se zastavil a jeřáb utichl. Moc nevnímal křik ze břehu, kochal se výhledem a vyčkával. Nádherná noc. Cítil se šťastný, silný, svobodný. Zhluboka dýchal, adrenalin jím cloumal. Necítil strach, jen čistý pocit vzrušení. Postavil se na samý okraj klece a začal odpočítávat. Tři.. dva.. jedna..

Díval se na sebe do zrcadla. Co je jinak? Vrásky? Trochu hlubší. Kouty? Rozhodně větší. Ne, to není to, co se mu zdá divný. Oči. Jo, to je ono, jeho oči nezáří. Někde vyhasl? Kde je ten bonvián? Kde je ta touha, ten rarach v něm? Do uší mu dolehla puštěná bedna, jeho pohled padl na nezaplacené složenky, a někde v zadu v hlavě se ozvaly zaprášené sny. Poznal se. Konzument v upachtěných konvencích. Předstírané štěstí. Obhajoba schovaná za údajnou zodpovědnost. Hřbet ohnutý systémem a vlastní leností. Bolestné zjištění mu znovu zavřelo víčka.

Teď.. Odrazil se, roztáhl ruce a tělem se vodorovně položil do vzduchu. Letěl! Měl opojný pocit. Nabíral rychlost a vzduch mu hvízdal kolem uší. Svoboda! Těsně před dopadem sepjal ruce a nasměroval hlavu k hladině. Náraz. Ruce neudržel, rozhodily se mu. Nebránil tak hlavu, ucítil bolest a zatmělo se mu. Po chvilce vyplaval. Popadl dech a viděl na břehu, jak všichni stojí a dívajíc se směrem k němu, cosi volají. Nerozuměl, na pravé ucho neslyšel. Zvedl ruku a vytrčil palec. I přes tu bolest nebylo nic, co by nemohl nedokázat. Nepochyboval. Svět mu leží u nohou a nic není nemožné.

A v ten okamžik se cítil jako tehdy. Otevřel oči a zasmál se svým šedinám. Pochopil, že pořád je to on. Pořád to má v sobě. Pořád je dost času na sny, hrdost, svobodu. Vzepřít se systému, lenosti. Naučit se angličtinu konečně, najít cestu k bratrovi, potápět se, objevit hvězdu, žít na hausbotu, milovat se na rozhledně…

…a zase jednou letět…                 tři.. dva.. jedna..