Už nějakou chvíli seděl ve svém starém, rozklíženém křesle a pootevřeným oknem naslouchal zvukům domu a do nosu nasával vůni jara. Neodolal a zadíval se pavlačí. Neuvěřitelná oáza v samém centru města, jehož ruch se do dvora nedostane. Každá návštěva obdivuje tu změnu, jako když se během několika okamžiků dostanou do jiného světa. I jemu to imponuje, má to tu rád. A jen málokdo si povšimne sítě, která skoro celé průčelí dvoru obepíná, po které občas stékají kapky deště, sněhové vločky umírají v jejich okách, a která se teď pohupuje v rytmu zabloudivšího větru …
Smrákalo se. Dnes, stejně jako před rokem. Přišla tehdy nečekaně. Ale dnes ji očekává. Ještě je brzo, měl čas. Zapřel si hlavu v opěradle, měl moře času. Ví, že přijde. Věděl to tak jistě, jako že nadejde noc, před kterou se taky neschová. Zavřel oči, měl spousty času…
Ta síť chrání pavlač před ptactvem všeho druhu, jenže žádná ochrana není dokonalá. Pravda, za celou dobu se jen jednou stalo, že by se za síť někdo dostal. Byl zrovna v podobném rozjímání, když uslyšel víření křídel…
Vnímal dál zvuky domu, otevírání vrat a pleskání plechových dvířek poštovních schránek. Různé kroky na schodech. Ale ani jedny nebyly její. Zatím. Poznal by je. Poznal by je vždy. To kratičké pošoupnutí podrážky při dotyku s kamenným schodištěm, v rychlém sledu patro za patrem…
Jaká si hrdlička se nějak dostala za ochrannou síť. Možná byla jen zvědavá, možná se ztratila. Díval se na ní. Byla krásná, bílá a spanilá. Sedla si na zábradlí přímo proti němu. Líbilo se mu, že to dokázala zrovna ona. Fandil ji. Vypadala spokojeně, protahovala se, čistila křídla, vrkala a zvědavě pokukovala…
Ze vzpomínek ho probraly kroky, které znal. Byla to ona. Otevřel oči. Na monitoru před ním běžel spořič s větou, kterou mu tam kdysi vepsala a kterou už nemohl číst pořád dokola. Jenže smazat ji nechtěl. Cvrnkl do myši a text zmizel. Jak jednoduché, pomyslel si. Ztěžka dýchal, měl jen dvě patra schodů, než vejde. Ona. Sžíravá minulost, domnělá budoucnost a bolestivá přítomnost…
Opatrně vyšel na pavlač, chtěl k ní být ještě blíž, prohlédnout si ji. Nezdálo se, že by se ho bála. Hrdlička poskakovala a doslova tančila několik sáhů od něj…
Posledních pár kroků zpomalila, i to dělala vždy, ale dnes mu to připadalo jako věčnost. Dvakrát se zhluboka nadechl a už jen čekal, až strčí do dveří, zuje si boty a v dalších pěti krocích mu dřevěná podlaha sténáním prozradí to, co je nevyhnutelné…
Chtěl ji dát krmítko a nějaký drobení. Nic si od ní nesliboval, jen se smět na ní dívat. Jenže hrdlička se vyplašila, několikrát máchla křídly a s plesknutím narazila do napínající se sítě. Propadajíc se o několik metrů níž, jako by pištěla, se znovu a znovu pokoušela uniknout za síť, která měla chránit. Chránit ano, ale jeho a před ní…
Měl sucho v ústech, když vešla. Pozdravili se. Sedla si na pohovku, daleko od něj a on sledoval, jak si levou nohu vsouvá pod sebe. Sedávala tak při svém vnitřním napětí a teď strnulostí prozrazovala co se v ní děje. Usmál se, a jen se zeptal, zda nechce něco k pití, taky aby ji dodal odvahy. Napít nechtěla, dodat odvahy ano. Jen chvíli naslouchal, s každým dalším slovem se mu vzdalovala. A tak jí to ulehčil…
Marně se snažila protrhnout síť, byla v pasti. Čím dál rychleji mávala křídly a snad v panice zapomněla, že tam vůbec nějaká síť je a kudy se přes ní dostala. Nedokázal se dál jen dívat, seběhl schody, natáhl ruce a nahnul se přes zábradlí co to jen šlo. Za moment už ji držel. Vzpírala se, ale nechtěl ji ublížit, jen uvolnit křídlo vězněné v oku. Cítil v ní život. Uvědomil si, že se dostala za síť jen omylem. A to by nebyl život pro ni. Vyšel s ní do nejvyššího patra, rozevřel dlaně a beze slov ji nasměroval ke svobodě. Odlétala. Svobodná je hezčí. Tam. Za sítí…
Už dávno byla pryč, když procitnul. Díval se na pavlač. Měsíční světlo dopadalo na vlákna sítě a ta se třpytila. Prohlédl si ji celou a viděl tam několik děr, kterých si před tím nevšiml. Nechá ji pospravit, možná by to chtělo i zmenšit oka…
Začal mu zvonit telefon, promnul si spánky a mechanicky sáhl po telefonu, aby ho umlčel. Volal mu malý syn. Přes tvář mu přeběhl úsměv a on se zhoupl v křesle…
Možná někdo za otevřeným oknem poslouchal a možná i za tou sítí uslyšel: „…no jasně prcku, všechno je tak jak má být…“
Možná je, možná není. A možná je skutečné jen to zhoupnutí v křesle…
