past na ješitu

Je to dvacet minut, co ke mně došla na těch svých přenádherných nohách a letmo mě políbila na tvář. Normálně všude se svou dochvilností chodím pozdě, ale když se ozvala, že by si ráda se mnou dala kávu, stál jsem na Ípáku pomalu o čtvrt hodiny dřív. Sedíme v příjemné čajovně, v rychlém sledu si vyměňujeme informace ze svých životů.

Nemůžu se na ní vynadívat. Není divu, neviděli jsme se několik let. Ten její šibalský úsměv. Vdala se, odstěhovala za Prahu, a její o více než desetiletí starší manžel si ji, podle jejích slov, hýčká. Úplně si nemyslím, že zavření do komnaty na tom jeho hradu je hýčkání, ale nevyvracím jí to. Boky a plná ňadra v přiléhavém triku. Dodělala si vysokou, jo, žádná kikina. Lem punčoch pod lehounce vykasanou sukní. Je krásná, ostatně to byla vždycky. Kolik jí to je? Šestatřicet, doposud bezdětná, v nejlepší formě. Boty na kramflíčku. Jasně formulovaný myšlenky, přesně daný směr, a úžasný smysl pro humor. Ve smyslných rtech slimka. Bušení srdce, zvýšený adrenalin, roztěkanost, to je jen drobný výčet doprovodných stavů mužů v její společnosti. Z ní musí každý chlap trpět. Alespoň já ano.

Už je to půl hodina co se kontroluju, přeci ji nedám na jevo, že se mi líbila a líbí, že jsem po ní platonicky toužil. Je přeci vdaná. Ale teď pohodila svými havraními vlasy do půl zad a olízla si rty. Bože! Jsem ztracen. Začínám se potit, přerývavě dýchám, nevím co s rukama.

Podívala se na hodinky, že už musí jít. Vždyť říkala, že máme na sebe dvě hodiny! Musí vyřešit jednu reklamaci. Nějaký špatný kontakt, nefungujou baterky nebo co. Ucítil jsem šanci se předvést.

„Tak já Ti to zařídím.“
„Ne, to je dobrý, to musím sama.“
„Hele jsem v tom fakt dobrej, mám v tom obrovskou praxi z mobilů.“
„Nemám k tomu ani krabici.“
„To nepotřebuješ, stačí jen paragon, a vlastně ani ten ne.“

Začal jsem se prsit, naparovat, zvětšovat. Házím ze sebe jeden paragraf za druhým, pýřím se a čepýřím. Pomalu to vypadá, že jsem sbírku na ochranu spotřebitele napsal já sám.

„No, když myslíš…“ Pomalu ji mizelo napětí ve tváři, až se začala prapodivně potutelně usmívat.

Do našeho odchodu jsem se stačil ještě několikrát bouchnout do prsou a ještě víckrát poplácat po zádech. Jsem to holenku ale chlapák. Zaplatil jsem a pomohl do kabátu. Vyšli jsme ven, pořád je co si říct. Následuju jí, ani nevnímám, kam to jdeme. Ještě pořád se předvádím. Náhle se zastavujeme. Otáčí se ke mně čelem. Šibalský oči se na mě smějou. Děkuje za fajn kafe a že se těší, až se příště uvidíme. Taky se usmívám, taky děkuju. Dostávám pusu na tvář, a v ten samý moment vytahuje cosi z kabelky a dává mi to do dlaně. Stojím, držím, ani nedutám. Dívám se na ní, jak odchází smyslnost sama. Otáčí se, zamává. „Ozvi se a užij si to!“

Pomalu se probouzím z tranzu. Rozhlížím se. V tom mi to dojde. Reklamace, baterky, kontakt. Vypouštím páru, blednu, chřadnu, propocená košile. Zmenšuju se a zmenšuju, až jsem úúúúplně nejmenším z nejmenších. Stojím u nejexponovanější křižovatky v Praze, dívám se do výlohy na lechtivé obrázky a pomůcky a je mi jasný, že to co držím v ruce rozhodně okurka nebude...