facka ženě - první a poslední

Hádka narůstala na síle. Za to intenzita argumentů slábla. Stejně tak vztah, který už byl nějaký čas v agónii. Už nešlo o to posunout se v poznání jednoho v druhého dál. Teď už šlo jen o to dobře zacílit a ublížit. Už bylo jedno, kdo si začal, kdo má nejspíš pravdu. Hlasitá slova ubližovala a ponižovala. Strašně jsem to chtěl zastavit a nešlo to. Proč mi to dělá? „Už toho nech.“ Jela si dál tu svou. „Přestaň! “ Další přesně mířený zásah do oblasti hájemství. Nahrnula se mi krev do hlavy. Vztek mnou cloumal. „Nech toho ti říkám!“ Ale ona dál kéruje, jako v transu. Cítím, jak mi cuká vzteky tvář, chvěje se mi hlas a pravačka je v pozoru. „Nech toho, nebo ti ji fláknu!“ Stoupla si přímo přede mě, povystrčila vyzívavě hlavu, našpulila pusu a přimhouřila oči. „Tak dělej! “  ….

… Mlask! A měla ji. Netuším, jak mi pravačka vystřelila směrem vzhůru. Nevím, že bych ji dal povel. Otevřená dlaň s ohlušujícím mlasknutím dopadla na její tvář. Facka jako z filmu. A ticho. Zkameněli jsme oba. No co, neměla mi stát v cestě. V očích jsem viděl zděšení, nečekala to. Jen jsem chtěl jít za klukama. Otevřela pusu, ale nevydala ze sebe půl slova. Vždyť ji mám rád. Pomalu se sesunula podél dveří až na zadek. Co jsem to provedl? Začala usedavě plakat. Tohle jsem nechtěl. „Soni nebreč. Prosím Tě, Nóničko, nebreč!“  Sedl jsem si k ní a začal jsem bezelstně vzlykat. Studem. Nad svým srabáctvím. Nad pohledem ponížení a zostuzení. „Tak já nikam nejdu a uklidím a vysaju. Ale prosím Tě už nebreč. Prosííííím.“  Sedl jsem si k ní, objal ji a brečeli jsme dál oba. I v pěti letech jsem byl schopen pojmout tu hrůzu, že jsem dal ženě facku…

… Něco se ve mně zlomilo…

… Tak tohle ne, tudy cesta nevede. Ustál jsem to. Zklidnil se a zahrál do autu. A přestal si ji vážit. A co je horší, především sebe, už jen proto, že bych to byl schopen udělat. Čím jsem opovrhoval, bych se stal. Bídákem, srabem, ubožákem.  Jak málo chybělo a udělal bych to samé co téměř před dvaceti lety…

… Má o tři roky starší sestřička Sonička mě k sobě přitiskla a já byl vděčný, že mě neodehnala. A když za několik dní na to mi samou láskou vrazila vidličku na kachnu do zadku, ani jsem nemuknul. Naopak. Tetelil jsem se blahem, že mě má ráda…

… Večer jsme se udobřili. Přesto jsem čekal, až únavou usne. Zabalil si věci, napsal na kus papíru dopis na rozloučenou a opatrně za sebou zavřel dveře. Odcházel jsem spícím městem s vírou v sebe, že už nikdy nenechám vztah dojít tak neskutečně daleko…

Jedna facka ženě mi v životě stačila. I ta jedna je moc…