Jan Dlouhý
dlouhy.jan@email.cz
- Počet článků 101
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3178x
Seznam rubrik
Jan Dlouhý
nikdo ti nedá víc, než já ti můžu slíbit
„Zavoláš mi?“ ptala se rozechvěle. „To víš, že jo,“ řekl jsem bez mrknutí oka. Nikdy jsem jí už nezavolal. Slibem prý nezarmoutíš. Sliby se slibují, blázni se radují. A já byl obrovský blázen.
Jan Dlouhý
na březího vlka mluvte zprava
„Takhle špatný jsem to opravdu nečekala,“ pokyvuje hlavou paní doktorka studujíc lejstro z mého vyšetření. „Tady, vidíte?“ Ukazuje do grafu. Nekoukám se, ale vidím. Jasně, že vidím. Nepřišel jsem s očima!
Jan Dlouhý
teorii buldozer znám a voňavou tramvaj už nečekám
Stačil jediný nádech, aby se mi zkroutil obličej do grimasy sériového vraha a žaludek dal kotrmelcem jasně najevo, že by se chtěl urychleně vyprázdnit. Došel jsem v tramvaji k sedícímu smraďochovi a z blízka nekompromisně zařval.
Jan Dlouhý
aby se ze skřítka nestal skřet
Nikdo mi neřekl, že čas je poplatný i pro skřítky. Ten můj se objevil jednoho sobotního rána a než bych se byl nadál, vyrostl o metr a jeho hmotnost se zvýšila už 10x. Při pohledu na jeho apetit se bojím, aby jednou nesežral i mě.
Jan Dlouhý
mlčící muž a naštvaná žena aneb co bych pro ni neudělal
Mlčela. Já taky. Mlčící muž značí dvě varianty. Buď dumá, nebo sní. V mém případě teď zrovna platí obě možnosti naráz. Naproti tomu mlčící žena znamená jediné, je pěkně nasssštvaná. Ta moje takhle pěkně mlčí už déle jak hodinu...
Jan Dlouhý
vidím to co nevidí ani 99,99% žen
Nechci se chvástat, ale vidím rád a vidím dobře. Dokonce natolik dobře, že ani 99,99% žen nevidí to co já. Jenže mám s tím trochu problém, vidět bych to neměl.
Jan Dlouhý
atak po(s)tupné demence
„Bože, do kohos tu duši dal,“ otáčím oči vzhůru a lomím rukama. Učíme se do školy. Já (vševěd všudybud) a můj syn (čtvrtá třída). A trpíme oba. „Ty snad musíš mít fronemofóbii nebo co,“ žasnu nad špatným výsledkem slovní úlohy,
Jan Dlouhý
jó to noviny ještě hořely
Od té doby, co syn jezdí za mnou autobusem se stevardkou, jsme si v ledasčem vyměnili role. Jak skočí ze schodů, vlepíme si hubana a plácneme si dlaní. „ Cos mi přivez?“ Se přiznám, to se ptám, prosím pěkně, já. „ Sebe?“ Neříkám, že by mi to bylo málo, jeho celkem dost, ale tak nějak už ho několik let přemlouvám, aby mi z autobusu vzal noviny, které tam zdarma rozdávají. „ Vzals mi Dnesky?“ Zakroutí hlavou. „ Stejně si to čteš v mobilu.“
Jan Dlouhý
spočítané pihy a kalhotky na schodech
Stoupám po schodech v mém baráku, v ruce tašku se snídaní a v hlavě uplynulou noc. Na třicátém schodě se zastavím, protože o sedm schodů výš leží kalhotky. Z neznámého důvodu se chytím zábradlí, naslouchám zvuku baráku a rozhlížím se jako lump, jako malý kluk, nebo voayer, nebo kombinace všeho. Malou chvíli váhám a jasně že to modrobílé okrajkovanénic beru do dlaně. A teprve potom mi dochází, že bych ty kalhoty měl vlastně znát...
Jan Dlouhý
vraťte mi Reneé
„Tak jsem viděla tu tvou krasavu,“ slyšel jsem od přítelkyně ještě dříve, než jsem si stačil sundat bundu v předsíni. Velmi zákeřně položená věta oznamovací, na zhola nic nepřipraveného muže. Nehledě na sarkasmus v hlase, ani ten nevěští nic dobrého. „Se ti divim.“ Co to jako má být? Kamufláží, v podobě pádu k botníku při zouvání, získávám několik drahocenných vteřin k nalezení opětovné rovnováhy. Té duševní. Urychleným propátráním v dostupné paměti nenalézám žádný důvod k panice a přesto polknu na prázdno. „Jak moje? Co moje?“
Jan Dlouhý
vždycky jde jen o to, jak se 'to' podá
Zálibně si prohlížím opravdu hezkou dívku skrze fotografii v telefonu. „Tak na tu nemáš!,“ prohodí budoucí novomanželka kamaráda, která, asi podle způsobu mého vejrání, pojala podezření, že bych se třeba jako mohl o cosi pokusit na plánované ženitbě. „Myslíš?,“ vracím ji telefon, pozvedám v levé ruce džber piva a nad pravým okem obočí. Vedle mě se začíná řezat kamarád a ani já po chvíli výbuchu smíchu neodolám...
Jan Dlouhý
tu si vem, ta je hnusná - muži umírají dřív a já vím proč
Tyhle fakta mě děsí. Muž se dožívá průměrně o osm roků méně než žena a průměrná délka manželstí je třináct let. Znamená to snad, že každým rokem v manželství se mi zkrátí život o dvěstěvacetčtyři dní? Něco na tom je. Postačí pouhý pohled do černé kroniky: už jen mírně obézní žena žije déle než muž, který se o tom zmínil...
Jan Dlouhý
o prohraném boji o flek a gatích u brodu
Právě si dopřávám řidičský adrenalin. Snažím se zaparkovat na ulici v samém centru Prahy tak, abych neporušil nějaký ten přestupek. Není ideálnějšího načasování, než v dopoledních hodinách v týdnu. Pěkně si jedu už páté kolečko kolem bloku. Ostražitost, předvídavost, periferní vidění. Jako na lovu. A hle, objevuji krásný flek a to přesně v místě kde to mám k domovu nejblíže. Paráda. Trochu si najedu, zařadím zpátečku a otočím se. Se mi to zdá, bo co? Na moje místo najelo esúvéčko na férovku předem hupsnutím o chodník. Honzáne klid! Zařadím jedničku a jdu na další okruh a přibrzdím si před esúvéčkem. Vidím jen spodní část těla, vrchní je v autě. Překvapením zamžikám. Jde o ženu. A evidentně odvážnou po všech směrech. Sukně velmi krátká, že už vlastně tím předklonem ani nejde o sukni. Pěkné. Zatraceně dlouhé nohy. Mžikám očkama. A mžikal bych ještě, kdyby na mě nedorážela nadržená tramvaj. Smutně si odfouknu a vyrážím, jak se později ukáže, na dalších dvanáct koleček...
Jan Dlouhý
dobře jim tak
Jednou rukou s namířeným ovládačem skákal můj syn z programu na program a druhou se cpal cukrovím. Už měla začít naše oblíbená pohádka a pořád nic. Všude reklama, přepínáním skončil na zprávách. Z obrazovky se na nás řítily blikající majáky a zuřivý reportér právě hlásil, že jakási mladá žena nerespektovala policejní hlídku a ujížděla před ní tak nešťastně, že po několika stech metrech ve vysoké rychlosti havarovala a přivodila si zranění neslučitelná se životem. „Musela jet jak blázen, dobře jí tak.“ Zalapal jsem po dechu. „Cos to řek?,“ zvýšil jsem hlas o trochu víc než jsem myslel a vyděsil i sám sebe. Syn věděl, že přestřelil a v mžiku chytil zelenou barvu jako potah sedačky. „To bys vážně někomu přál? Nejdřív přemýšlej a potom teprv mluv. A přepni to už.“ Syn natáhl ruku a přepnul kanál. Pohádka právě začala.
Jan Dlouhý
co muž, to sexuolog aneb naplácej mi
Sejde-li se deset mužů, vyklube se z nich alespoň osm světově uznávaných sexuologů. Pokud byste se toho devátého zeptali, odpověděl by, že sexuologem byl, tedy pokud by se rozpomenul. A ten desátý neodpoví, protože se ještě nenaučil mluvit, ale soudě podle gest a šibalských očí, už i ten kojenec ví své. Prostě co muž, to sexuolog. Co mužská sešlost, to sexuologické konsilium.
Jan Dlouhý
stará dáma, která se mi smála a (ne)měl jsem ji rád
Je to stará dáma, která se mi směje a nemám ji rád. Ale vzhledem k jejímu věku k ní určitou úctu mám. Ven už sama nesmí, poloslepá a polohluchá, jaksi nerespektuje domluvená pravidla. Na svůj věk, a vetchou postavu, ještě docela slušně rychle chodí. Já většinou až za ní. Buď nestíhám a nebo se za ni trochu stydím. To spíš. I když. Má nádherný dlouhý nohy a její ladné kroky do schodů, to je radost sledovat. Prostě dáma.
Jan Dlouhý
z mé ženy se stal Velký bratr aneb sláva vypraným občankám
Telefon na kuchyňské lince začal pípat. Jedna zpráva, po chvíli druhá, třetí. Vzhledem k tomu, že je po desáté večer, se mi to kňourání mobilu pranic nelíbí. Už stojím nad ním a dioda na mě poblikává s takovým tím: no tak dělej, přečti si mě! Mimoděk kouknu směrem ke koupelně, kde se přítelkyně právě oddává slastnému proudu vody. Ještě chvíli váhám a pak, s knedlíkem v krku, beru mobil do rozechvělé ruky. Ten mobil je samozřejmě její...
Jan Dlouhý
chci ženu s palcem přadleny
Ono totiž asi takhle. Potkáte ženu. Kontakt očí. Dobrý, zaujme a sjedete ji od hlavy až k patě. Co si budeme namlouvat, zcela běžná praxe všech Koukalů a Vylezbulv. A protože máme léto a boty se mění jen v jakousi podrážku se šňůrkami, je nutné rčení od hlavy až k patě přeonačit. Tak ještě jednou. Potkám ženu. Kontakt očí. Dobrý, zaujme a sjedu ji od hlavy až... a šmankote ... to je ale palec!
Jan Dlouhý
velký třesk - káva s lógrem a sklenka s losrem
Vstoupil jsem do své oblíbené divadelní kavárny a pozdravil nahlas všechny a nikoho zvlášť. Rozhlídnu se a už ji vidím. Sedí na místě u okna, mezi prsty asi tu nejtenčí cigaretu na světě, hlavu mírně otočenou do ulice a pozoruje cvrkot deštníků na ní. Je, tak jako vždy, elegantně upravená a sladěná. Ještě klobouk by mohla mít, říkám si pro sebe a sunu se pomaloučku k ní.
Jan Dlouhý
ona je úplně blbá – podobnost s jablkem čistě náhodná
Crrrr! Ale ale, kdo pak nám to volá? Páneček se uráčil informovat otce o svých studijních výsledcích. „Tati, ona je úplně blbá!“ Rozechvělý hlas mého desetiletého synka dal pořádný důraz na slovo blbá a úplně, a mně se skoro udělalo mdlo. „Počkej, počkej zadrž! Jako paní učitelka? Ten kluk se mi snad zdá. „Ale né. Maruška přeci!“ Pořád o ní mluvil a toužil po ní. „Mám dvě zprávy. Jedna dobrá a druhá špatná,“ hlásil nedávno. „Ta dobrá, jsem se fakt zamiloval. A ta špatná je, že někoho má.“ Po několika týdnech úsilí získal, ani ne tak srdce, jako náklonnost své vyvolené. Úplně zářil. Poblázněn z nádherné tvářičky, z vlasů do půle zad a z dlouhých nohou až na zem, nechal se unášet na vlně euforie. A teď, považte, po celém jednom měsíci, je, Ona, úplně blbá! Tím tedy jeho extrémně dlouhý a vřelý vztah s Maruškou ze školy vzal taky úplně definitivně za své.
Jan Dlouhý
pojď ke mně a polezeš po zdi
Dívám se na černobílou fotografii starou přes třicet let. Na ní stojí žena v tmavých kalhotách a světlé, volné, košili. Jen trochu pootevřené plné rty, nezotročené vlasy a dívá se přímo na mě. Fascinuje mě. Nevím přesně proč. Jen z ní cítím tu přímočarou chemii a podivuju se nad tou nadpozemskou energií. „Tak ta teda je,“ pozapomenu se, že vedle mě stojí zákazník, který si při bilancování nechává tisknout svou knihu fotografií. Neušla mu moje poznámka, ani uznalé pokyvování hlavou a civění na tu holku už dávno nemělo s mou profesí co dočinění. Teď zas pro změnu pokyvoval hlavou on. „Víte, chtěla ode mě nafotit. A když přišla, neudržel jsem foťák v ruce, jak jsem se klepal. Pak jen řekla: pojď ke mně a polezeš po zdi. Měla pravdu...“
Jan Dlouhý
boží mlýny melou dokonce i psům
Můj synek chtěl po mně vysvětlit rčení o božích mlýnech. Naivně jsem si myslel, že to zvládnu bez omáčky v několika málo větách o spravedlnosti, jenže to mě hned syn zpražil. „Ale ta je přeci slepá, tati!“ Nu dobrá, když chce být učedník chytřejší mistra, budu na to muset od lesa. Respektive od psa...
Jan Dlouhý
jako básníci se rodíme
„K tabuli půjde Dlouhý.“ Vyvolala mě Ta, jejíž jméno se neříká. Neochotně se zvedám a loudám se mezi lavicemi. „Takže co tím chtěl básník říct?“ Souška čelka šetří čas a míří na mě nejpitomější otázkou ze všech možných, ještě dřív než dojdu na stupínek. Nu což, velikána z východu jsem večer četl a pln dojmů z povinné četby jsem se ponořil do círka tříminutového monologu...
Jan Dlouhý
nevěnuješ-li se ženě, musíš občas spláchnout
Přišel jsem k uštěbetanému stolu plného osazenstva, které důvěrně znám. „Kde je Fanka?“ Jako na povel všichni ztichli. Jedna jediná otázka a dusno by se dalo krájet. Říká se, že tímhle šestým smyslem jsou spíše obdařené ženy. I když, zase tak těžké to není. Stačí se rozhlédnout po lidech u stolu a zjistit, kdo krom Fanky ještě chybí...
Jan Dlouhý
už zase lítaj, babi
Vynořil jsem ze sudu plného dešťové vody s rukou zaťatou v pěst. „Mám ho!“ Zakřičel jsem vítězoslavně, otíral si vodu z očí a drápal se ze sudu ven. Babička seděla na staré dřevěné lavičce ještě pod daleko starší jabloní. Schovávala se tam pod větvemi před sluníčkem a bylo to její strategické místo. Perfektně viděla na příjezdovou cestu, barák i na celé údolí. Došel jsem k ní a otevřel dlaň s vyloveným pokladem. Usmála se, pohladila mě po vlasech. Tetelil jsem se blahem. „Jsi šikovnej kluk.“ Odkud si se začal přibližovat burácivý hluk z motorů stíhacích letadel. Babička jen trochu zaklonila hlavu a pohledem hledala ta letadla na nebi a řekla: „Už ty kurvy zase lítaj.“
| předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
