ať už aspoň nechcu, když už nemožu

Jako kluk jsem měl při rodinných sešlostech uši jako radary, aby mi náhodou něco neuteklo. Zvláště pak, když už byla nálada uvolněná. Jenže to se většinou mluvilo v šifrách, dvojsmyslech, jinotajích, a tudíž opravdový obsah jsem si těžko mohl vyložit správně. Hesla jako stará hračka, vyschlá míza, slepý patrony, a jiná podobná, se těšila bujarému veselí. A my děti věděly putna.

Vzpomínám si na historku tety Milušky, ta vyprávěla o svém strýci, který už jako starší pán, sedával před svým barákem a chlípně sledoval okolo procházející se dívčiny. Načež to vždy jen s povzdechem okomentoval: „ať už aspoň nechcu, když už nemožu.“

Tehdá se informace získávaly těžko o čemkoliv, natož pak o tom, kterak si správně hrát na mámu a na tátu. Pamatujete? Snad každá rodina měla v knihovně Knihu o manželství, to byl jediný zdroj informací. A pro mě, přiznávám, velmi vzrušující beletrie. Jednoduše objevování druhých světů bylo bez příprav, dle intuice a zvládl jsem to i bez googlu. Ale je pravdou, že některý věci jsem dokázal rozklíčovat až po několika desetiletích. A dodávám, ještě ne všechny.

Byl pátek, s bratránkem Alešem a kamarádem Mírou, jsme probírali nadcházející večerní zábavu v kulturním domě Centrum. Aleš se těšil, jak si dá do volátka. Mirek přemýšlel, jestli ani tentokrát jeho rodiče neobjeví lano na půdě ve vikýři. A mě by stačilo, aby tam byla Olina. Vše se točilo okolo holek, hlavně by to chtělo se dostat na druhou metu, zažít nějakou pořádnou bouři. Strejda Jarda, statný čtyřicátník, který seděl na prastarý dřevěný koze, nás chvíli pozoroval a pak řekl: „Vy blbouni, byste potřebovali prášky, aby Vám to věčně nestálo a já bych potřeboval prášky, aby mi to stálo aspoň věcně.“ Tak první část věty mi byla jasná, ta druhá nikoliv. O čem to ten udělanej chlap, oblečen pouze v šortkách a obut v dřevácích, mluví? S klukama jsme se sice na něj usmívali, ale žádný moudro z nás patnáctiletých pubertálních blbounů nevypadlo. Strejda na nás ještě chvíli koukal, pak zavrtěl hlavou a začal naklepávat kosu. Večer Míra v pohodě slanil, Aleš si dál do volátka za nás všechny, a na mě tam čekala Olina. No na tu bouři nedošlo, ale pěkně se blýskalo. Možná i proto, že mě ta věta strejdy Jardy strašila v hlavě.

Najednou uběhne něco přes dvacet let a spoustu věcí vám dojde. Zjistíte, jak je příroda nespravedlivá. A jak spoustu věcí, který vám přišly automatický, jaksi automaticky nefungují. A velmi dobře zjistíte rozdíl ve významu slov věčně a věcně.

Nedávno jsem očekával hotový tajfun, uragán, a dokonce jsem byl přesvědčen, že Richterova škála dozná nových rekordů. Zatím co na druhém kontinentu došlo postupně k rozsáhlým záplavám, tsunami, tornádu a dvakrát i k El Ninu, u mě ani nefouklo.
Začal jsem se příšerně smát a do toho svého úplného bezvětří jsem pronesl: „ať už aspoň nechcu, když už nemožu.“ ...

:-)