gerberové období

Á tady je, mám vybráno. Vytáhnu ji z vody, už je na drátku, a podávám zlatku prodavačce.  Do papíru? Ne, díky, do ruky. Krátká procházka k zastávce a čekání na tramvaj. Je mi fajn, slunce svítí, všímám si pár nesmělejších pohledů, a fascinuje mě, jak to funguje! Aspoň ještě chvilku a už budu vyhlížet ten dnešní úsměv. Pípne mi mobil a tak se stalo, že jsem i s kvítím dojel až do práce. Co je, pro koho to máš woe? Pro nějakou dívčinu, která se na mě usměje, prostě jen tak.

Za chvíli už tu byla vášnivá diskuze, kdy kluci nechápavě kroutili hlavou, zaplaveni nejistotou o svém chlapáctví, rozmrzele vzpomínali, kdy naposled dali ženě kytku. Vítězoslavně si každý postupně vzpomněl, kdy že to měla svátek, případně narozeniny, dokonce i datum MDŽ a Den Matek dali dohromady. No, asi jsem se neměl ptát, kdy dali kytku prostě jen tak. V útoku se jali zpochybnit dokonce i mou sexuální orientaci. Ale u holek? Tam je to jiná, a o tom to je.

Dej ženě květinu a všechny do jedné roztají, věnují mi jiskřičky v očích a všeříkající, neplánovaný, široký úsměv.  Nehraje roli věk, postava, sociální postavení, víra, ani barva pleti. A pozor, stačí jediná, byť jen malá květina, která není zabalena v papíru a začínají se dít podivuhodné věci. Samozřejmě, všiml jsem si přímé úměře velikosti kytky v ruce s počtem pohledů a především úsměvů od náhodně kolemjdoucích. Onehdy jsem nesl pugét třiceti růží přítelkyni k narozeninám, v ten moment jsem se stal magnetem pozornosti. Skutečně se na mě děvčata usmívala tak odzbrojujícím způsobem, že jsem měl problémy odolat, a růže nerozdat ještě než s nimi dojdu na místo určení. Líbilo se mi to natolik, že jsem si trasu uměle prodloužil o tři bloky a vychutnával tu energii co na mě mířila.  Ale na velikosti kytky nezáleží, ženám totiž stačí, že je. Čím nečekanější, tím lepší.

A tak to dělám. Dělám si radost. Vidím, za zlatku koupím, a věnuji. Jen tak. Za úsměv. Vždyť je to všeobecně uznávané platidlo už od dob prvobytně pospolné společnosti. Pravda je taková, že si nechám zaplatit předem. Rozhlížím se a opravdu to nikdy netrvá moc dlouho, vždycky nějaká žena, paní, dívka, ráda zaplatí. Někdy prohodím pár slov, někdy jen pozdravím a popřeji hezký den, jindy jen oplatím úsměv, dám ji kytku a zmizím v davu…  Vím, že pak na mě myslí. Možná jen chvíli, možná i když jde spát. A to mě těší. Vkrádám se cizím ženám do hlav a nutím je si říct, že to s námi muži není až tak špatný.

Líbilo by se mi, kdybych měl konkurenci. Spousta chlapů s kytkou v ruce, by cestou kamkoliv hledala ten svůj nejhezčí úsměv. Spousta žen by chtěla zaplatit. Spousta úsměvů celý den. Spousta krásných pocitů, kytek a úsměvů. To bych si přál…

Vystoupil jsem z metra, neomylně se na mě podívala a já jsem spatřil ten kouzelný úsměv. To je on, to je ten můj dnešní úsměv. Jééé Gerberka! Děkuji. Usmál jsem se, jojo mám teď Gerberové období.