jak jsem hodil ručník do Národního

Nechceš semnou do Národního? Dlouho jsem se nerozmýšlel, vidina kulturního večera ještě k tomu v Národním divadle se neodmítá. Jasně, co dávaj? Žebrácká opera s Vojtou Dykem. Takže klasika, na ní není co zkazit a Dyk teď frčí. Těším se. Mám rád tu majestátní budovu, dýchající historií České státnosti s podpisy Myslbeka, Alše a jiných velikánů. Často kolem ní jezdím i chodím, bydlím kousek od ní. Je nádherná přes den a krásnější večer, když je osvětlená. Ale kolikrát jsem byl vlastně v ní? Pamatuju se na první návštěvu v Národním, to ještě jako kluk, se školou někde na balkoně hltal jsem Lucernu. Netuším, kde se ve mně vzal ten pocit hrdosti, snad samotnou historií Národního, základními kameny v podzemí, tou aurou legendy o vzniku. Prostě se těším.

Den Dé, samozřejmě nestíhám, ale nehodlám to podcenit, sprcha, holení, vyleštění bot, košile atd. Těsně před sedmou s dámou zavěšenou v rámě, s myšlenkou na pana Špačka, že by měl radost, vcházíme do Národního. Za minutku se usazujeme ve čtvrté řadě před jevištěm, takhle blízko jsem ještě nebyl, libuju si. Dávají si na čas, mám alespoň chvíli se rozhlížet a kochat se krásou zdobení říms, stropu, a dam. Nádhera. Úžasné. Malby, tvary, róby, nohy, tepláky. Tepláky? No jo fakt tepláky, uklidňuju se tím, že je to fun club Dyka.

A už to začíná. První vtípek a usmívám se. Má to být moderní pojetí. A je to HODNĚ moderní.  Na prknech, které nejen pro mě tolik znamenají, náhle lítají děvky a kurvy. Bohužel, i nad nimi. Krize nekrize, vulgarismy se nešetří. Koukneme na sebe po očku. Usmíváme se oba, těžko říct, kdo má větší křeč. Někde okolo půl hodiny představení, se na jevišti objevuje obrovská, krásná, manželská postel a z ní vyjíždí veliký, ale opravdu převeliký umělák, za kterého by se ani Caligula nestyděl. Já ano. Divadlo se směje, já bych plakal. Moje křeč v mimice je zjevná. Chvilka oddechu, když Dyk vskutku krásně zpívá, dobře hraje, má skvělý hlas. On a Pyško, jako jediní snad nepotřebují mikrofon. Slabá útěcha.

Těkám očima, snažím se, snažím, ale tohle nedávám. Trpím. Přestávka ne a ne přijít. Vzpomínám na Saló, aneb 120dní Sodomy, nebo Kids, případně  Ulovit miliardáře. To vše jsem ustál až do konce. Pravda, hned potom jsem šel na panáka. Ale po tomhle? Obávám se, že mi lahev nepomůže. Trpím tak moc, že mi pot stýká po zádech.

Snažím se odpoutat pozornost kocháním krásou divadla, nepomáhá to. Za každým pozlaceným kouskem zdobení vidím babičku, jak si sundává řetízek a naušnice, abychom My, Český národ, měl své vlastní divadlo. Babičko, máme. I s obrovským umělákem v něm. Naučil jsem se řídit pravidlem, že ne všechno musím pochopit, stačí to přijmout. Ale tohle ne. Asi jsem kulturní barbar. Přiznávám, že modernímu umění nerozumím. Nepobral bych to ani třeba ve Vinohradském, natož pak v Národním.

Hynaisova opona padá, pohled míří na NÁROD SOBĚ, začíná přestávka. Pomalu vstávám, snažím se skrýt rozpaky za skleničkou vína. Tak co? Ptá se. Odbíhám od tématu a navrhuji prohlídku základních kamenů. První zvonění. Druhé zvonění. Míjíme šatny. Zastavím na čtvrtém schodu. Otočí se, vidí mi to na očích. Půjdeme? Usměju se, už bez křeče. Šatnářka nám s úšklebkem hodí věci na stůl. Pomáhám dámě do kabátu a periferně sleduju jiný pár s touž činností. Normálně mě to zahřeje u srdce.

Národní Třída nás přijme tiše v našem mlčení. Pár kroků po nábřeží a dáma mě chytá pod křídlem, rychle někam na skleničku. A vidělas Sluhu dvou pánů? Už si normálně povídáme. Za zády cítím osvětlené Trigy a ve Vltavě se zrcadlí měsíc. Ještě pořád to může být fajn večer…

Dodatek: Představení Žebrácká opera v podání režiséra Ivana Rajmonta mělo 32 repríz a derniéru v květnu 2011.