Ze Saula se stává Pavel (Začalo to zklamáním 20)

Ráno po probuzení Pavel zjišťuje, že má strach. Večer, když se loučil s Ananiášem, měl pocit, že to dnes bude pohoda. Jenže, teď to vidí trochu jinak. Jak ho přijmou jeho noví bratři? Co když mezi nimi bude někdo, kdo kvůli němu musel utéct z Jeruzaléma?

Do těchto chmurných myšlenek přichází Ananiáš. Dodává Pavlovi odvahu a když se Pavel trochu vzpamatuje, odchází spolu na ranní bohoslužbu do domu jednoho místního křesťana. V místnosti, kde byli všichni shromážděni, to při jejich vstupu jen zašumí. "Vždyť to je Saul, který nás vyhnal z Jeruzaléma!" volá se jeden z přítomných.

Ananiáš se podívá tím směrem: "Máš pravdu. Muž, kterého přivádím, byl ještě včera Saul. Ale teď už je to Pavel. Večer jsem ho pokřtil, protože uvěřil, že Ježíš je Mesiáš. Vydrž, za chvíli vám o tom poví sám." I přes tato slova je v místnosti cítit velké napětí. Mnozí jsou přesvědčeni, že to vše Saul jen hraje, aby se mezi ně vetřel a až zjistí vše potřebné, stane se z něj zase pronásledovatel.

Po úvodních modlitbách a chválách konečně dostává Pavel slovo. "Bratři, mrzí mne, že jsem vám způsobil tolik zla. Horlil jsem pro Hospodina, ale teprve před třemi dny jsem poznal, že se mýlím." Pavel musí udělat přestávku, aby si mohl utřít slzy,  které mu stékají po tváři slzy.

"Před několika dny jsem se vydal do Damašku, abych vás všechny zajal a dovedl do Jeruzaléma k soudu. Jenže, když už jsem byl skoro v Damašku, najednou mne obklopila nesmírná záře a zjevil se mi samotný Ježíš. Řekl mi, že se mám stát jeho nástrojem. Když zmizel, tak jsem zjistil, že nic nevidím. Byl jsem najednou slepý."

Pavel se znovu na chvíli odmlčí. Je na něm vidět, jak to vše znovu prožívá. "Tři dny jsem viděl jenom tmu, ale nebyl to ztracený čas. Mohl jsem v klidu přemýšlet. Pochopil jsem, jak jsem byl do té doby slepý. Vždyť je to v Písmech tak jasné!" Všichni čekají, co bude vyprávět dál.

"Pak mi Pán ve vidění ukázal Ananiáše. Slíbil mi navrácení zraku hned poté, co mi Ananiáš při modlitbě položí ruce na mou hlavu. Svůj slib splnil.  Hned, jak mi Ježíš otevřel oči, jsem prosil Ananiáše, aby mne pokřtil. A tak už nejsem váš nepřítel, ale bratr. Můžete mi odpustit a přijmout mne mezi sebe?" Chvíli je ticho, do kterého se po chvíli zazní: "Haleluja, Pán je mocný!" Najednou se všichni radují a oslavují Boha, že je tak zázračně zbavil nebezpečného nepřítele.

Další dny pak Pavel navštěvuje místní synagógy a káže v nich o Ježíši. Všichni jsou z toho v šoku. "Vždyť tenhle nám měl pomoci tu křesťanskou sektu zničit! Jak to, že nám tu teď tvrdí, že Ježíš je Mesiáš?" Představení damašských synagóg se z toho překvapení ale rychle vzpamatují. Na společné poradě padá verdikt: "Saula musí co nejdříve zbavit. Za každou cenu!"

Na téhle poradě je jeden z židů, kteří po Pavlově kázání začali přemýšlet, zda to, co káže tenhle křesťan, nemůže být pravda. Když nyní slyší, že se chystá Pavlova vražda, hned po skončení Pavla varuje. Představení synagóg ale s něčím podobným počítají a proto neponechávají nic náhodě. Jejich lidé nepřetržitě hlídají městské brány, aby jim Saul nemohl utéct. Jeden člen místní církve má dům, který je součástí městského opevnění a tak v noci Pavla spouštějí z hradeb v koši.

Pavel se ještě za tmy vydává na dlouhou cestu. Nakonec se dostává až na území Arábie. Na místě, které mu poradil anděl, má dostatek času, aby mohl znovu studovat židovská Písma. Už ví, že Ježíš je Mesiáš. Potřebuje ale najít jistotu Božího odpuštění, aby mohl přijmout povolání k nové službě.

Některé známé texty mu teď zní jako rajská hudba. Často si opakuje slova proroka Izaiáše: "Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna."⁽¹⁾ Připomíná si i slova Ananiáše, která od něj slyšel, když mu Ježíš vrátil zrak. "Neváhej! Vyznej, že Ježíš je tvým Pánem a dej se pokřtít na znamení toho, že ti Spasitel odpustil všechny tvé předchozí hříchy."⁽²⁾

Skoro tři roky Pavel studuje Písma na tomto opuštěném místě v Arábii. Mnohokrát přitom myslí na Mojžíše, kterého Ježíš školil na poušti čtyřicet let. "Jak dlouho tu budu já?" ptá se občas, když se mu zdá, že už by mohl konečně zase něco dělat. Vždy byl mužem činu a tak mu nějaká akce chybí i teď.

Jeho učitelem je Duch svatý. Učí ho trpělivosti. Pomáhá pochopit všechno, co bude potřebovat ve službě, do které ho Ježíš povolal. Den za dnem studuje Písma. Když si s něčím neví rady, tak se modlí a prosí o moudrost. Začíná vidět souvislosti, které dříve přehlížel. Jeho víra, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš, se postupně mění v jistota.

Jednou ráno konečně uslyší hlas svého Pána: "Pavle, už je čas, aby ses vrátil do Damašku. Neboj se, já budu s tebou!"

^{____________________________________________________________________________________________________}

(⁽¹⁾ Izaiáš 1,18;  ⁽²⁾ Skutky 22,16)