Vezmi si mé hříchy

Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ (Lukáš 18,13)

     Když dva dělají totéž, není to totéž. To jsem psal už včera, kdy jsme naslouchali Ježíšovu vyprávění o farizeovi, který byl jedním ze dvou mužů, kteří vstoupili současně do chrámu, aby se v něm modlili. I když přicházejí společně, je mezi nimi obrovská propast. Každý z nich totiž na toto posvátné místo přichází se zcela jinou pohnutkou.

     Dnes se podíváme zblízka na to, co do chrámu přivedlo muže, kterým většina Židů opovrhovala pro jeho zaměstnání. Patřil mezi celníky, kteří byli ve své vlastní zemi považováni za kolaboranty, protože spolupracovali s římskou okupační správou.
     Zatímco farizeus přišel do chrámu jen proto, aby se vychloubal svým vzorným životem, celníka přivádí jeho touha po odpuštění. Zná svou minulost a bojí se o svou budoucnost. Ví, že pokud se neusmíří s Bohem, tak ho čeká jen smrt a hrob.

     Celník přináší do chrámu hříchy a chce je tam nechat. Předává je Stvořiteli a nesměle doufá, že mu odpustí a dá mu sílu do dalších dnů života. Není spokojený s tím, jak na tom je. Hledá odpuštění a smíření s Bohem.
     Zatímco farizeus vstupuje do chrámu suverénně a dává najevo, že od Stvořitele nic nepotřebuje, celník zůstává vzadu. Není si jistý, zda člověk jako on do chrámu vůbec může. Ukazuje mi, co mohu se svými hříchy a minulostí udělat i já. Mohu také prosit: „Bože, slituj se nade mnou hříšným!“ A Bůh mne vyslyší.

(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)