8. květen – nejdůležitější výročí mého života

V mém životě je mnoho významných dnů, ale 8. květen je od roku 1986 tím nejdůležitějším a nejvýznamnějším výročím a svátkem mého života.

Pokud patříte k lidem, kteří si pamatují významná data, pak vás uklidním. Nemám na mysli „Den vítězství“, který máme v kalendářích 8. května jako státní svátek, ale až od roku 1991, protože do té doby to byl dlouhá léta 9. květen.

8. květen se stal nejdůležitějším výročím mého života v roce 1986, rok poté, co jsme měli s mojí milou svatbu.
Datum jsme zvolili z praktických důvodů. Ve středu 8. května jsme plánovali svatební obřad a hostinu. Následující den, 9. května, kdy býval státní svátek a bylo tedy pracovní volno, jsme s kamarády chtěli vyrazit na „svatební toulačku“. Její cíl měl být u nás doma, kde nás čekal úkol sníst spoustu připravených dobrot.
Takový byl plán. Cesta k jeho naplnění ale nebyla snadná.

Nic zlého netuše jsme vyrazili na Místní národní výbor v naší obci. Tam nás přivítali a měli radost z toho, že chceme mít svatbu u nich. Jakmile jsme ale prozradili, že se chceme brát v květnu, úsměvy vystřídalo zděšení. Tajemnice MNV se s hrůzou v očích ptala: „Vy chcete mít svatbu v květnu? Copak neznáte lidové pověry? Fakt chcete riskovat, že nevěsta do roka zemře? Tak na tom se my podílet nebudeme.“ Zklamaně jsme odešli.
Nevzdali jsme to a vydali se do Gottwaldova, kde bydleli mí rodiče. Říkal jsem si: „Tam to není tak katolické, ateisti se nebudou bát pověr.“ Dopadli jsme ale stejně. Jen nám to soudružka tajemnice zdůvodnila trochu v rukavičkách: „My u nás v květnu svatby neděláme, protože tu v tu dobu vždycky malujeme.“
Nakonec jsme našli azyl v Napajedlech, kde nás 8. května 1985 oddali v prostorách krásné radnice.

O rok později jsme měli první výročí. Žena mi udělala moje nejoblíbenější jídlo – brambory na loupačku s poctivou domácí kyškou. Když to zjistila tchyně, tak jí žehrala: „Holka jedna hloupá, tos mu měla udělat bramborový salát a řízek!“ Dcera jí odpověděla: „On má raději brambory na loupačku.“

Příští rok, pokud se toho dožijeme, oslavíme čtyřicáté výročí. I dnes budeme vzpomínat, co vše jsme za těch třicet devět let společně zažili. Naše společná mysl nám připomene nejen to, co bylo příjemné, ale i ty problematické zážitky, které jsme museli překonávat.
Díky Bohu, který nás naučil odpouštět tomu druhému, mohu dnes prožívat nejdůležitější výročí mého života. Jistě, mám i spoustu dalších důležitých výročí – narozeniny nás obou, narozeniny našich synů, nedávno jsme radostně slavili první narozeniny naší vnučky... To vše jsou důležité mezníky našeho života. Výročí naší svatby je pro mne ale to nejdůležitější.
Občas si říkám, že kdyby lidem zajišťovaly místo v nebi zásluhy, moje žena by v něm měla své místo už dávno jisté. Ono totiž není těžké milovat toho, koho neznáte. Mnohem těžší je milovat toho, o kom víte úplně všechno. Moje žena mne zná ze všech lidí nejlépe a přesto mne miluje. Zázrak, za který denně děkuji Bohu.

8. května roku 1985 bylo krásné slunečné počasí. Během svatební hostiny jsem unesl nevěstu, abychom se dvě hodiny toulali po Stříbrnických pasekách a snili o štěstí, které nás čeká.
Dnes sluníčko nesvítí, přesto někam vyrazíme. Zavzpomínáme na to, co už je za námi a pak si znovu slíbíme, že spolu půjdeme dál – nejen v dobrém, na které se těšíme, ale i v tom zlém. Slíbíme si, že se jeden druhému pokusíme být i nadále oporou. Slíbíme si to nejen před sebou, ale i před Bohem.