Už mne ani to moje děcko nepotřebuje!

Tak krásně už dlouho nebylo.  Modré nebe, sluníčko.  Před námi dovolená u moře. Málem jsem z té radosti začal zpívat. Před námi dovolená u moře. Venku jsem potkal sousedku Janu.  Nesmála se,  jako já  a ani si nezpívala. V očích měla slzy...

Nedávno jí zemřel manžel. Poslední dva roky jeho života pro ni byly peklem. Domů vracel opilý, dělal ostudu a párkrát ji i zbil... Když ho pití nakonec zabilo, zdálo se, že je to pro ní úleva.
“Jano, co se stalo,“ ptal jsem se jí. Začala vyprávět o tom, jak najednou zůstala sama. Ráno jí volala dcera. Kvůli tátovi se odstěhovala z domu. Jana chtěla, aby se po otcově smrti vrátila domů, ale ona to odmítla. Našla si přítele. Takže ani na dovolenou už spolu nepoletí... “Vlastíku, připadám si jak páté kolo u vozu. Už mě ani to moje děcko nepotřebuje...“

Říká se tomu syndrom prázdného hnízda. Čas, kdy se děti konečně stanou natolik dospělé, že jsou schopny žít samostatně, nezávisle na rodičích. Vlastně je to cíl naší výchovy. Z miminka, které je na nás závislé ve všem, se najednou stává dospělý člověk. A my se musíme smiřovat s tím, že už nerozhodujeme o tom, co bude dělat, kdy půjde spát, co udělá s penězi, které si vydělá... Podle odborníků je prý “syndrom prázdného hnízda“ mýtus. Ale vykládejte to matce, která je najednou doma sama...

Janě jsem tehdy nabídl účast v dámském klubu “Vrba“, který vedla má kamarádka. Většina návštěvnic tohoto “babince“ už měla doma prázdné hnízdo. Setkávaly se pravidelně a bylo jim spolu fajn. Vrba pomohla i Janě. Brzy se dostala z nejhoršího a jednou, když jsem se jí ptal, jak se vede, odpověděla už s humorem: “Připadám si potřebná jako zpátečka u letadla, ale jde to. Už o mne nemusíš mít strach.“

Když mi Jana to ráno s očima plnýma slz sdělovala svůj problém, mluvila o něčem, co jsem ještě neznal. Naši kluci v té době byli ve věku, kdy nás ještě potřebovali a k moři s námi jezdili rádi.
Uteklo pár let. Dnes už i naše děti domů jezdí jenom na návštěvu. Trvá to už nějakou dobu, ale stále jsme si na to ještě nezvykli. Když u manželky občas pozoruji takový ten teskný pohled, snažím je ji nenápadně nasměrovat k nějaké činnosti, na kterou dřív neměla čas. Znovu objevuje radost ze čtení a společných procházek, ale i z toho, že díky internetu může být se svými kluky v kontaktu skoro každý den.

Mladší kamarád, který má své hnízdo zatím plné hladových ptáčat, se mne nedávno ptal, jaké je to doma bez dětí. Odpověděl jsem mu stejně, jako mně kdysi před léty jeden starší kamarád: “No, občas ti bude smutno. Ale má to i své výhody. Žena se nebude vymlouvat, že to nejde, protože děti ještě nespí! Tedy, pokud neusne dřív, než...“

Včera jsme byli v Brně. Oba synové se stěhovali. Po dvou letech, kdy měl každý svůj privát, si teď našli společné bydlení. Pomáhali jsme jím balit a manželka pak ještě uklízela, aby původní bydlení mohli předat v dobrém stavu. Trochu jsme jim pomohli, ale když jsme večer odjížděli, hodně práce ještě zůstalo.
Cestou z Brna jsme ještě navštívili v Boršicích manželčiny rodiče. Na chvíli jsme naplnili jejich opuštěné hnízdo. Snědli jsme pár chlebíčků a nějaké ovoce, vypili jednu minerálku, prohodili něco málo slov a pak jsme vyrazili domů.
Kousek před Frýdkem mi pípnutí na mobilu oznámilo, že mi přišla zpráva: “Pravě jsme přestěhovali postele. Teď si skládám tu svou. Ještě jednou Vám děkujeme za pomoc. Vlastík.“

Když jsem večer unavený usínal na své posteli v našem prázdném hnízdě, měl jsem dobrý pocit.
Mám stále ještě rodiče, kterým mohu různými způsoby dávat najevo, jak jsem rád, že je mám.
Mám děti, které zase umí dát najevo radost z toho, že mají nás.
A vedle mne spí spokojeně moje žena. (Nevymlouvala se, že děti ještě nespí...)