Ticho, až z toho uši bolí

„To je hrozné, jaký tu máte hluk“, lamentovala jedna příbuzná na naše bydlení v Brně, když se zastavila na návštěvu. „Pořád tu hlučí auta a houkají sanitky“, dokončila svůj posudek našeho domova.

Pokud člověk bydlí ve městě, časem ten hluk všude kolem ani neslyší, protože si na něj zvykne. To vše, co nás zpočátku znervózňuje a možná i vyvádí z míry, se časem stane něčím běžným a samozřejmým.

Vzpomínám si, jak jsem jako malý kluk skončil v brněnské Dětské nemocnici. Krátce před Vánocemi tehdy napadl sníh a já zkoušel na malém kopečku, který v létě sloužil jako tribuna na ragbyovém hřišti, lyžovat. Vše by dopadlo dobře, kdyby mi cestu nezkřížil soused na saních. Spadl jsem tak nešikovně, že jsem si vážně poranil oko a lékař mne z pohotovosti poslal sanitkou rovnou do Brna.
První noc v Brně jsem skoro nespal. Pod oknem našeho pokoje byla zastávka šaliny. Hluk brzdících a pak zase rozjíždějících se tramvají mi nedovolil usnout. Na vedlejší posteli ležel Brňák, který spal jak dudek. Ráno jsem se ho ptal, jak může v takovém hluku spát a on se jen smál, že doma to má stejné. „Však si taky zvykneš. Počkej ještě jednu dvě noci a uvidíš!“ Nevěřil jsem mu, ale měl pravdu. Už třetí noc jsem spal stejně tvrdě jako on.

První dva týdny letošních prázdnin jsem strávil na dětském táboře v přírodě poblíž vojenského prostoru Libavá. Vždy brzy ráno, když jsem se probudil, bylo nádherné ticho, které sem tam narušil zpěv skřivana a chvíli před šestou pak i zvuk motorové pily. Když jsem se pak vrátil do Brna, najednou jsem zase slyšel všechny ty ruchy, na které byly mé uši dřív tak zvyklé, že jsem je už ani nevnímal.

Tento týden jsem v pondělí ráno vystoupil z auta u malé chatičky v Beskydech na Visalajích. Chvíli jsme vybalovali z auta vše, co jsme si dovezli na dovolenou. Na chatě není telefonní signál a není tu ani internet. Pokud spustíte vyhledávání sítě Wi-Fi, neobjeví se ani jedna. Nikdo se vám nedovolá, nepřijde ani žádný mail. Pokud chce s vámi někdo mluvit, musí za vámi přijet. Jinak nemá šanci.
Chvíli po našem příjezdu bylo vybaleno a já si najednou uvědomil, jaké je ticho. Zamračená obloha způsobila, že nezpíval žádný pták. Neslyšel jsem žádné hlasy a nevrčely ani žádné sekačky trávy nebo motorové pily. Bylo ticho. Takové, že mne, staršího člověka, který už tři roky bydlí v Brně, z toho málem rozbolely uši. Ještě že si moje milá začala pískat její oblíbenou písničku.
„Co rušíš to úžasné ticho“, otočil jsem se na ni.
„Neslyšíš, jak se to nádherně nese? Něco takového v Brně nezažiji“, odpověděla mi s odzbrojujícím úsměvem.

Tak takové ticho si mohu vychutnávat celý následující týden. Dnes je navíc nádherně jasná obloha, takže si večer k tomu tichu přidám i pohled na neskutečně krásnou noční oblohu. Už se těším, že zase uslyším „hlas hvězd“, který uslyšíte jen tam, kde je obloha bez mráčku, skutečné ticho a pořádná tma. Nakonec, už starozákonní izraelský král David v jedné své písni zpívá: "Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou." (Žalm 19,2)