Smlouva zpečetěná krví

Jako kluci jsme si rádi hráli na indiány. Často jsme se přeli o to, kdo z nás bude Vinetou a kdo Old Shaterhand. Pak kdosi v partě došel s nápadem, který nám připadal geniální. Tedy alespoň chvíli, než jsme domysleli, co by nás to stálo.

Možná už tušíte, o co šlo. Vinetouem nebo Old Shaterhandem se prý může stát jen ten, kdo toto bratrství zpečetí vlastní krví. Přesně tak, jak jsme to viděli ve filmu. A protože každý z nás, jako správný chlap a indián, měl sebou svůj kapesní nožík, hned jsme se to chystali vyzkoušet.

Pak jsme drželi v ruce svou "rybičku" a viděli nabroušené ostří tohoto nožíku. Postupně nám docházelo, že když se člověk pořeže, tak to bolí. A teď bychom se měli řezat schválně? Není to nesmysl? Nakonec jsme nožíky schovali do kapes a uznali, že to nebyl dobrý nápad.

Apoštol Pavel píše o tom, jak s námi uzavřel "bratrství" Pán Ježíš: "Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost?
Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli - jak bychom v něm mohli dále žít?
Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života.
Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání." (Římanům 6,1-5)

Tento text nám může znít divně. Termíny jako "hříchu jsme zemřeli" nebo "pokřtěni v jeho smrt" nám mohou připadat jako z jiného světa. A není se co divit. Pocházejí totiž z úplně jiné kultury.

Něco nám o ní může napovědět jeden starozákonní příběh. Jednoho dne navštívil Abrahama Hospodin. A řekl mu: "Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi."
Abram odvětil: "Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že ji obdržím?"
I řekl mu: "Vezmi pro mne tříletou krávu a tříletou kozu a tříletého berana, hrdličku a holoubě." Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil... (Genesis 15,7-10)

Abraham chtěl mít jistotu, že se může na toto Boží slovo spolehnout. Chtěl mít jistotu, že to není sen, ale že ho skutečně navštívil Bůh a uzavřel s ním smlouvu, která nejde zrušit. Taková smlouva se uzavírala tak, že se vzalo zvíře, bylo zabito, rozpůleno a položeno tak, aby prostředkem mohly projít obě smluvní strany. Tím se stala smlouva nezrušitelnou.

Bůh žádá, aby byly připraveny podmínky pro uzavření smlouvy. Abraham vše připraví a čeká... Když pak slunce zapadlo a nastala tma tmoucí, hle, objevila se dýmající pec a mezi těmi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň.
V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: "Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu, zemi Kénijců, Kenazejců a Kadmónců, Chetejců, Perizejců a Refájců, Emorejců, Kenaanců, Girgašejců a Jebúsejců." (Genesis 15,17-21)

Myslím, že odtud čerpá Pavel svou terminologii. Chce, abychom věděli, že křest je takovým uzavřením smlouvy. Už není třeba zabíjet žádné zvíře. Smluvní obětí se stal samotný Bůh. Pokud při křtu spoléhám na zásluhy Ježíše Krista, pak symbolicky pohřbívám smrtelného a hříšného člověka. Z vody pak vystupuje nový člověk, který chce nastoupit na cestu nového člověka.

Pavel tuto novou smlouvu považuje za stejně pevnou, jako byla ta, kterou uzavřel Hospodin s Abrahamem. Bůh takovou smlouvu nikdy nezruší. Zrušit ji můžeme jen my. Přiznejme si, že to děláme často. Ještě štěstí, že se Bůh neuráží, ale je ochotný ji s námi vždy znovu obnovit. A tak se už teď můžeme těšit na to, že jednou budeme mít "účast i na jeho zmrtvýchvstání".