Pokání v praxi

Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ (Lukáš 19,8)

Zacheus dává najevo, že chce respektovat to, co říká Mojžíšův zákon. Nahradí škodu všem, které v minulosti okradl. Přidává ale něco, co už zákon neříká – polovinu svého jmění dá na chudé. Bude to desátek, který odevzdá levijcům, aby se mohli starat o lidi, kteří nemají rodinu a zůstali na ulici.
            Tím, co Zacheus slibuje, dává najevo, že je pro nebeské království připraven lépe než „bohatý mládenec“, který raději odešel smutný, protože majetek byl pro něho víc než nebe.

            Přemýšlím, co si o tom říkali ti, kteří ještě před chvílí reptali a zlobili se na Ježíše, že chce stolovat s celníkem. Cítili se alespoň trochu zahanbeni? Vždyť i většina z nich měla majetek. Měli víc, než kolik potřebovali k životu. Nastavil jim Zacheus zrcadlo? Došlo jim, že ten celník, kterým pohrdali, má dobré srdce a není takový vyvrhel, za jakého ho považovali?
            Každý, kdo se setká s Ježíšem, začne svůj dosavadní život vidět jinak. Změní se mu pořadí hodnot. To, co považoval za smysl života, možná ztratí svůj lesk a objeví hodnotu toho, co zatím přehlížel.

            Zacheus prožívá při setkání s Ježíšem velkou proměnu ve své mysli. Mění se jeho vztah k Bohu, protože se setkává s odpuštěním a milostí. Najednou vidí jinak i sebe. Už sebou nemusí pohrdat – je přece Boží dítě, když ho přijímá Mesiáš. Stejnou proměnu mohu prožívat i já, vždyť Ježíš přijímá i mne.

(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)