Podobenství o rozsévači II.

            Minule jsme začali přemýšlet o tom, proč Ježíš tak často hovoří v podobenstvích. Díky tomu, co Ježíš odpovídá učedníkům, víme, že si přeje, aby jeho slova pochopili jen ti, kteří jsou ochotní jít ve svém životě cestou podobné té jeho - cestou nesobecké služby.

            Připomeňme si tento text ještě jednou: "Vyšel rozsévač rozsívat semeno. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty, bylo pošlapáno a ptáci je sezobali. Jiné padlo na skálu, vzešlo a uschlo, protože nemělo vláhu. Jiné padlo doprostřed trní; trní rostlo a udusilo je. A jiné padlo do země dobré, vzrostlo a přineslo stonásobný užitek.
To řekl a zvolal: "Kdo má uši k slyšení, slyš!"
Jeho učedníci se ho ptali, co to podobenství má znamenat. On řekl: "Vám je dáno znát tajemství Božího království, ostatním však jen v podobenstvích, aby hledíce neviděli a slyšíce nechápali." (Lukáš 8,5-8)

            Zastavme se u slov, kterými Ježíš své vyprávění končí: "Kdo má uši k slyšení, slyš!" Podle Lukáše tahle slova "zvolal". Jakoby chtěl naznačit, že tuto větu nemáme přeskočit v naší snaze po rychlém pochopení daného podobenství.

            V Lukášově evangeliu Ježíš stejná slova vysloví ještě jednou. Opět v souvislosti s obrazem, který nám má pomoci pochopit základní principy jeho království: "Dobrá je sůl. Jestliže však i sůl pozbude chuti, co jí dodá slanosti? Nehodí se na pole ani na hnojiště: vyhodí se ven. Kdo má uši k slyšení, slyš." (Lukáš 14,34+35) Jeho slova mají přímou spojitost s Božím soudem - posledním soudem, na kterém se rozhodne o věčném osudu každého z nás, i o tom mém. Ježíš naznačuje, že rozhodnuto bude ještě dřív. Bůh mi dává uši a s nimi i schopnost naslouchat tomu, co říká. Záleží na mně, zda mu budu naslouchat, nebo ne.

            Po svém odchodu do nebe Ježíš vysloví podobná slova ještě osmkrát. Je to v době, kdy od něj Jan dostává ve vidění poselství pro církev, zachycená v knize Zjevení Jana. Sedmkrát zazní ve druhé a třetí kapitole, které nám zprostředkovávají Ježíšovy dopisy církvím. Každý dopis končí slovy: "Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím..." (Zjevení 2+3)

            Naposledy Ježíš tuto výzvu vysloví v souvislosti s tím, komu se budeme klanět. Popisuje "šelmu", která se postaví proti Boží autoritě a pokusí zaujmout místo, které patří jen Bohu: "A bylo jí dáno, aby mluvila pyšně a rouhavě a měla moc po čtyřicet dva měsíce. A tak otevřela ústa a rouhala se Bohu, jeho jménu i jeho příbytku, všem, kdo přebývají v nebi. A bylo jí dáno, aby vedla válku proti svatým a aby nad nimi zvítězila. Dostala moc nad každým kmenem, národem, jazykem i rasou; budou před ní klekat všichni obyvatelé země, jejichž jména nejsou od stvoření světa zapsána v knize života, v knize toho zabitého Beránka. Kdo má uši, slyš!" (Zjevení 13,5-9)

            Ježíšovo podobenství není jen příběhem pro ukrácení dlouhé chvíle. Má daleko větší význam. To zrno v jeho podobenství představuje nabídku, kterou dostává každý z nás. Každý z nás se musí rozhodnout, co s ním udělá.

            Další místa, kde Ježíš vyslovuje podobnou výzvu, nás zase vedou k poznání, že je tu někdo, kdo je ochotný nám pomáhat, abychom byli schopni slyšet to, co nám Ježíš říká. Je to Duch svatý, který nám nabízí odvahu i sílu pro správné rozhodnutí.

            Minule jsme poznali, že Ježíš uzavírá své království sobcům. Otevírá ho každému, kdo je ochotný "slyšet" hlas Ducha svatého a kdo má odvahu svěřit své hříšné ego Ježíši, který ho dokáže změnit a tím nás uschopní pro nesobeckou službu potřebným.

            Už v dětství mne zaujala krásná Davidova modlitba: "Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha." (Žalm 51,12) Tuto prosbu mohu bez obav mému Bohu předkládat každý den.