Plachý a tajuplný Bůh

Objevil jsem tajnou podzemní chodbu. Vlastně byly tři. Jedna vedla do nedaleké radnice, druhá do vzdálenějšího kostela a tu třetí jsme už s kamarádem nestihli propátrat. Pan Sokolíček, náš o padesát let starší kamarád totiž na vše přišel a tak vchody do všech tří chodeb, které ústily do sklepení jeho domu, zazdil.

Protože jsme byli zvědaví, jednou večer nás seznámil s historií Vyškova, kde se to vše odehrálo. Chodby vznikly ještě před třicetiletou válkou. Dům patřil šlechtě, která vlastnila i zámek v Račicích a tak měla ta třetí chodba vést až do toho zámku.
Prosili jsme, abychom mohli udělat ještě jednu výpravu. Ale to pan Sokolíček rázně odmítl. Sám se tam prý vypravil před čtyřiceti lety a dostal se asi tři kilometry k závalu, ze kterého trčely kosti. Asi to byl někdo, kdo také pátral po tajemství této chodby.
Přestali jsme naléhat a pan Sokolíček vyprávěl ještě o čtvrté chodbě. Vedla opačným směrem kousek za hradby středověkého opevnění. V době třicetileté války se našel zrádce, který její existenci prozradil Švédům. Díky ní pak Vyškov dobyli. Městská rada pak rozhodla o tom, že chodba bude zasypána a zazděna z obou dvou stran...

Také vás, podobně jako mne, lákají tajemství? Mne tedy ano. Jako kluk jsem dělal spoustu bláznivých věcí a dnes jen děkuji Bohu, že jsem to vše přežil ve zdraví a raději se tím moc nechlubím.

I Bible nabízí různá tajemství. Jedním z nich je existence plachého a tajemného Boha, který je v Novém zákoně nazýván Duchem svatým. Patří do Boží trojice, kterou tvoří Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý.

Tajemstvím je vlastně obestřena celá Boží trojice. Nejvíc toho, díky zprávám evangelistů i starozákonních proroků víme o Ježíši Kristu. Ten nám toho zase dost prozradil o Bohu, kterého zde na zemi nazývá svým Otcem. No a nejméně informací nám Bible odhaluje o Duchu svatém.

Proč je tato třetí božská osoba tak plachá a tajuplná?

Vraťme se ještě na chvíli k minulému dílu, ve kterém jsme si povídali o celníkovi, který okrádal druhé. Díky tomu si nahrabal tolik, že se stal jedním z nejbohatších obyvatel Jericha. Zdálo se, že bude konečně spokojený. Už by do smrti nemusel pracovat...
Jenže, pak do jeho života vstoupil Ježíš a vše se změnilo. Ještě včera se radoval, když prováděl inventuru toho, co má. Dnes je vše jiné. Třpyt zlaťáků a výnosy z akcií už ho nevzrušují. Tlak mu zvyšuje něco úplně jiného. Cítí výčitky svědomí. Najednou si uvědomuje, kolika lidem ublížil a chce to napravit.
Co se s ním stalo? Minule jsme došli k tomu, že Zacheus začal prožívat změnu svého myšlení, které křesťané říkají pokání. Vše spustilo jeho setkání s Ježíšem, který mu nabídl přátelství. Zacheovi došlo, že se s ním, zlodějem a kolaborantem, chce přátelit samotný Mesiáš – Boží syn. V té chvíli mu došlo, že víc než po penězích touží po čistém svědomí, díky kterému by znovu získal ztracený klid.
Zacheovo setkání s Ježíšem spustilo v jeho životě revoluční převrat.
Můžeme dnes prožít něco podobného, jako Zacheus? Ježíš už nechodí po naší zemi, po svém ukřižování vstal třetí den z hrobu a po dalších čtyřiceti dnech odešel domů – do nebe, odkud přišel, aby nám ukázal povahu Boha i jeho království.
Můžeme se i my potkat s Bohem, jako tento celník?

Ježíš věděl, co nás bude trápit. Proto dal zvláštní slib: "Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde.
Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud:
Hřích v tom, že ve mne nevěří; spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte; soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.
Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne." (Jan 16,7-14)

Zacheus se potkal s Ježíšem a díky tomu prožil radikální obrat svého života. My se dnes sice nemůžeme osobně potkat s Ježíšem, ale můžeme se potkat s Přímluvcem, kterého Ježíš slíbil nejen učedníkům ale i všem, kteří se vydají v jejich stopách.

Tento Přímluvce umí stejně jako Ježíš upozornit na hřích a současně s tím dokáže poukázat i na Boží lásku, díky které Bůh může zůstat spravedlivým i milosrdným současně. Pokud ho poprosíme o pomoc, dokáže s námi udělat totéž, co Ježíš se Zacheem.

V biblické knize Skutky apoštolů je popsán příchod onoho Přímluvce: Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě.
Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.
V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí.
Byli ohromeni a divili se: "Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!"
Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: "Co to má znamenat?" (Skutky apoštolů 2,1-12)

Učedníci už v minulosti poznali, jaké to je, když jsou součástí Boží moci. Ježíš jim umožnil uzdravovat. Teď poznávají, jak bude vypadat pomoc nového přítele, kterého jim poslal jejich Spasitel. Poprvé se setkávají s mocí Ducha svatého, který je oním tajemným Přímluvcem.

Mezi křesťany i u Svědků Jehovových se setkávám s názorem, že Duch svatý není živá bytost, ale jen nějaký projev Boží síly. Je možné s touto myšlenkou souhlasit?
V Bibli jsou texty, které hovoří o tom, že Ducha svatého je možné zarmoutit, můžeme mu lhát nebo se mu smát. On nás zase podle Bible přesvědčuje, vede, mluví k nám, naslouchá našim potřebám. Přináší nám pravdu, oslavuje Krista, proměňuje nás k Božímu obrazu a mohl bych pokračovat dál.
Co myslíte. Jsou to vlastnosti a schopnosti nějaké tajemné energie? Může energie myslet, cítit nebo dokonce plánovat? Není to vše spíše popis geniální bytosti, která nás přesahuje natolik, že ji nejsme schopni naším myšlením pojmout?
Vzpomínám na dobu, kdy jsem se snažil přijít na kloub biblickým záhadám a tajemstvím. Štvalo mne, když jsem na některé otázky, které jsem dostával, nedokázal odpovědět. Myslel jsem si, že když začnu víc studovat a dám přemýšlení o Bohu většinu svého času, tak musím časem přijít na kloub všemu, čemu zatím nerozumím.

Jednou jsem zase četl v Bibli Ježíšův příběh. Četl jsem známá slova: "Oni však ničemu z toho nerozuměli, smysl těch slov jim zůstal skryt a nepochopili, co říkal." (Lukáš 18,34) A najednou mi to došlo. Mé poznání nezáleží jen na mně. Je tu ještě druhá strana. Při tom se mi vybavila slova apoštola Jakuba: "Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána." (Jakub 1,5)

To, že všemu nerozumíme, není ostuda. Vždyť ani učedníci, kteří se tři a půl roku denně setkávali s Ježíšem, nerozuměli všemu, co jim říkal. A kdyby nebyl limitován jejich rozumovými schopnostmi, mohl by jim toho říci ještě víc. Jenže, když se na ně díval, musel konstatovat: "Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli." (Jan 16,7-14)
Když jsem četl Bibli poprvé, bylo víc toho, čemu jsem nerozuměl, než toho, co jsem chápal. Mluvil jsem o tom s tátou a ten se mne zeptal: "Jaký je Pán Ježíš? Líbí se ti jeho jednání s lidmi? Líbí se ti, jak se chová k dětem?" Odpověděl jsem kladně a on mi na to řekl: "Tak to chápeš přesně tolik, kolik teď potřebuješ. Neboj se číst dál. Uvidíš, jak se ti bude Bible postupně otevírat." Pak mi v mé Bibli ještě založil Jakubova slova, která jsem tu před chvílí citoval.

Jednou jsem se zase při čtení Bible trápil nad něčím, co má hlava nemohla pojmout. Jen jsem tak listoval v Bibli a najednou mi do oka padla slova Ježíšovy modlitby: V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zlíbilo." (Lukáš 10,21)

Vzpomněl jsem si na tátova slova a radoval se z toho, že mi dává odvahu zařadit se mezi ty "maličké", kterým Bůh prostřednictvím Ducha svatého zjevuje vše, co potřebují k poznání, že je Bůh miluje. Najednou mé trápení vystřídala radost. Hořekování nad tím, co všechno ještě nechápu, vystřídala vděčnost za vše, co už, díky Bohu, chápu.

Možná vás teď napadá to, co kdysi, před léty proběhlo i mou myslí. Dobře, Zacheus se setkal s Ježíšem a díky tomu mohl začít prožívat pokání. Setkání s Ježíšem nastartovalo postupnou proměnu jeho myšlení. Přehodnotil životní priority a jeho život začal směřovat novým směrem.
O něco později, po Ježíšově odchodu do nebe, učedníci prožili zázračný důkaz přítomnosti zaslíbeného Přímluvce – Ducha svatého.

Jenže, mohu něco podobného prožít dnes já? Mohu také zažít důkaz přítomnosti Boha, kterému křesťané říkají Duch svatý? Nebo je jeho působení na lidi jen křesťany omílaným mýtem?

Rád bych Vám vyprávěl ještě jeden příběh z mého mládí. Několik let jsem každé prázdniny jezdil do Lulče nedaleko Vyškova. V téhle malé vesničce je zatopený kamenolom. Můj děda v něm kdysi dělal ředitele. Ještě před válkou při jednom odstřelu horniny prorazili silný pramen, který během krátké doby udělal z kamenolomu krásné skalní jezero.

Ten rok, na který chci vzpomínat, jsem tam jel s Honzou, mým mladším bratrem. Jako vždy jsme si postavili stan na skále, který se tyčí nad jezerem. Kousek od nás večer vyrostl další stan. Postavili si ho vedle nás dva mladí Němci.
Přijeli z tehdejší Německé demokratické republiky. Byla to jejich svatební cesta. Ona studovala na univerzitě pedagogiku, on navštěvoval vojenskou námořní akademii. Pocházeli z ateistických rodin a tak se divili, když v naší trampské výbavě uviděli Bibli.
Pokoušeli jsme se s nimi mluvit, ale bylo to marné. Jejich ruštině jsme nerozuměli a oni zase nerozuměli našim pokusům o němčinu. Byli jsme z toho zklamaní, protože jsme se těšili, že se od nich dovíme něco nového, co tehdy nebylo v novinách ani  televizi.
Večer, když jsme se chystali jít spát, přišel Honza s návrhem: "Vlastíku, v Bibli se píše, že Duch svatý dává duchovní dary a jedním z nich je schopnost mluvit cizím jazykem. Pojď se se mnou modlit, aby nám Bůh dal tento dar. Rád bych těm dvěma Němcům vyprávěl o Ježíši." Odbyl jsem ho, protože jsem tomu nevěřil. Myslel jsem si, že pro Boha nejsme tak důležití, aby nás obdaroval takovou schopností.
"Honzo, modli se sám. Já tomu nějak nedokážu věřit!" Pak jsem zalezl do spacáku a brzy nato jsem usnul.

Bráška se ještě chvíli modlil. Prosil Boha, aby splnil, co slíbil, když při loučení s učedníky řekl: "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.
Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je."
Když jim to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží.
Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními. (Marek 16,15-20)
Pak také zaujal tu správnou polohu a usnul. Ráno jsem se vzbudil poslední. Mladí Němci i Honza už byli vzhůru. Venku zrovna společně chystali snídani. Ke svému překvapení jsem slyšel, že si spolu všichni tři povídají.
Vylezl jsem ze stanu, pozdravil je a šel se umýt dolů k vodě. Když jsem se vrátil, Honza jim zrovna něco vysvětloval s Biblí v ruce. Bavili se, jako by byli staří známí. V pohodě si rozuměli, i když mluvili o teologii. Vyprávěli o tom, že už delší dobu hledali někoho, kdo by je mohl seznámit s Ježíšem. U nich doma nikoho takového nenašli. Po svatbě se vydali na společnou dovolenou. Ani neví, jak se dostali až do Lulče. Věřili, že je vedl Bůh, kterého hledali a našli až u tohoto zatopeného moravského kamenolomu.
Po několika dnech jsme se rozloučili. Oni se vraceli do Německa a my s Honzou zase k rodičům do Gottwaldova.
To vše mi bratr musel vyprávět, protože já jim nerozuměl ani slovo.

Na zpáteční cestě domů zastavil u chodníku mercedes s německou poznávačkou. Spolujezdkyně staršího řidiče se nás německy ptala, jak se dostanou do Vizovic k Jelínkovi, kde si chtějí koupit pár lahví valašské slivovice.
Čekal jsem, že jim brácha popíše cestu, protože ještě ráno se vesele bavil s mladým německým párem. Jenže Honza nerozuměl ani slovo. A tak jsem jim musel poradit sám, svou lámanou němčinou. Poděkovali a odjeli.
Pro mne to byl závěr životní lekce o přítomnosti Přímluvce – Ducha svatého v našem životě. V okamžiku, kdy se ti dva mladí měli dovědět něco, co podle Boha potřebovali vědět, dostal můj bratr "dar jazyků". Ve chvíli, kdy tento dar splnil svůj účel, tak zase, tak jako přišel i odešel.
Bůh mi ukázal, že pro něho není nikdo nezajímavý a bezvýznamný. Kvůli těm dvěma mladým ateistům, kteří cítili, že jim něco chybí, dal mému bratrovi na pár dnů schopnost se s nimi domluvit. A já, protože tomu tehdy nevěřil, jsem se pak mohl jen dívat a obdivovat Boží přítomnost v životě Honzy i mladých německých manželů.
Začínal jsem tajemstvím. I Duch svatý - třetí božská osoba – je zahalen určitým tajemstvím. Proč? Není to proto, že by nám chtěl Bůh něco zatajit. Jen naráží na meze našich rozumových schopností.

Duch svatý je i dnes s námi. I dnes nám chce pomáhat zvládat vše, co přináší náš život. Chce nám pomáhat hlavně v boji se zlem.
Když jsme v páté třídě chtěli s kamarádem dál prolézat staré podzemní chodby, pan Sokolíček, který byl starší a moudřejší, nás před tím varoval. A protože věděl, že bychom neodolali a nechtěl, aby se nám něco stalo, tak vchod raději zazdil.

Podobně jedná i Duch svatý. Také nás varuje před některými směry našeho poznávání, kterými se chceme vydat. Ale na rozdíl od pana Sokolíčka brány tohoto poznání nezazdívá. Nechává nám svobodnou vůli.
Apoštol Pavel nás upozorňuje: "Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla." (Efezským 6,12)

Ježíš dopředu myslel na vše, co budeme v tomto boji se zlem potřebovat. Proto k nám místo něj sestupuje Bůh – Duch svatý, který dokáže Ježíše plně zastoupit. Máme k dispozici stejné prostředky, jako měli učedníci v Ježíšově době.
Bůh, Duch svatý je tak trochu plachý Bůh. Nikomu se nevnucuje. Pokud si přeji, aby působil v mém životě, musím ho pozvat, stejně, jako to udělal Honza, můj mladší bráška.
Pokud chceš, pozvi "plachého Boha" do svého života. Já to udělal už dávno a nelituji.

Deváté pokračování série "Co když Bible nelže?"  Desátý díl zde, ostatní ve stejnojmenné rubrice.