Pachtění a bezesné noci

        Šalomoun dál vzpomíná na dobu, kdy chtěl najít něco, co by mu zajistilo věčnost i bez závislosti na Bohu. Obětoval tomu několik let svého života. Na své bádání měl dost času i dostatek peněz. Přesto nakonec dochází k poznání, že bez Boha nic trvalého a věčného není.

        Jeho hledání ani nebylo moc radostné. Přitom mu asi věnoval spoustu svých sil. Jinak by nemohl ve svých vzpomínkách napsat:
"Umínil jsem si, že skutečně poznám moudrost,
   ale přesvědčil jsem se, že se lidé jen pachtí
   a ani ve dne ani v noci si nedopřejí spánku." (Kazatel 8,16)

        Něco podobného jsme už v jeho knize četli dřív. Při svém hledání nakonec poznává, že život bez Boha je naplněn jen dřinou, nedostatkem spánku a stálým stresováním.

        Často se setkávám s jedním problémem, který řeší mnoho lidí. Pokud jsou ještě v plné síle, tak si postaví nebo opraví dům, aby měli kde bydlet. Většinou se při tom zadluží, a díky úrokům pak zaplatí mnohem víc, než je skutečná cena jejich nového bydlení..

        Dlouhé roky pak pomalu snižují dluh u banky a celou dobu se bojí toho, že by mohli přijít o práci a díky tomu třeba i o dům. Sní o chvíli, kdy konečně zaplatí poslední splátku a pak si konečně začnou užívat života.

        Roky letí a jednoho dne je hypotéka skutečně splacena. Nastává čas, kdy už není nutné šetřit každou korunu. Konečně si člověk může koupit i to, na co dřív nebyly peníze. Jenomže děti mezi tím odrostly, založily si vlastní rodiny a dům je najednou prázdný.

        K tomu se začínají ozývat zdravotní problémy. Člověk by si rád zahrál fotbal, ale plíce už nestačí. Na horách protestují zničená kolena a při plavání vadí bolavé rameno. Díky tomu, že se zhoršuje sluch, už ani ty koncerty nejsou, co bývaly. A tak by se v tom výčtu dalo pokračovat.

        Pak jsme najednou v důchodu a zjišťujeme, že by nám stačil i menší domeček. Nemusel by mít pět pokojů a stačila by jen jedna koupelna a jeden záchod. Do patra se nám už také špatně stoupá, a tak nakonec obýváme jen přízemí našeho domku.

        Uplyne pár let a máme problém umýt okna, opravit zrezivělý okap a na zahrádce už také nestíháme. Stále častěji se ptáme, zda jsme neměli více času věnovat dětem a partnerovi nebo svým rodičům, dokud ještě žili. Jenže napravit to už nejde.     

        Mnohokrát jsem v nemocnici slyšel od starých lidí, že promarnili nejlepší léta života pachtěním se za něčím, co nakonec vůbec nevychutnali.

        "Kdyby to tak šlo vzít zpět", říká si spousta lidí. Jenže to není možné. Lidová moudrost říká, že nikdo nevstoupí dvakrát do stejné řeky. Pokud nevěříme v Boha a nemáme naději na vzkříšení a věčný život, pak nám na konci našeho bytí zbudou jen oči pro pláč.

        Možná bychom už dnes měli začít přemýšlet nad tím, zda ta Bible přece jen nemá pravdu. Není dobré to odkládat na zítřek. Zítra už totiž naše hlava nemusí být ve stavu, kdy ještě budeme schopni přemýšlet.

        Moudrost bez Boha nás přivede jen k pachtění a bezesným nocím. Jen Bůh nám dává naději, která přežije i naší smrt. Nabízí nám věčný život.