Moudrého i hlupáka čeká stejný osud

        Šalomoun díky vlastním zkušenostem porovnává výhody i nevýhody života moudrého člověka a člověka bláznivého. Nakonec dojde k závěru, že je lépe se držet moudrosti, protože díky ní se můžeme vyhnout mnoha zbytečným problémům a nástrahám.

        Pokud se ale na obojí podívá z hlediska věčnosti, musí konstatovat:
"Ovšem i zde jsem poznal,
   že oba potká stejný úděl." (Kazatel 2,14-15)

        Rád si občas zajdu na hřbitov. Zvláště, když jsem v nějakém městě poprvé. V malém městě se člověk doví hodně o jeho historii. Podle pomníků je také možné poznat i pár zajímavostí o lidech, kteří jsou na tom místě pohřbeni.
        Pravda je, že některé pomníky jsou honosné, jiné prosté. Občas najdete hrobku z mramoru nebo černé žuly, ale nejčastěji jsou staré hroby jen orámovány pískovcem a na pomníčku jsou jména a fotografie zesnulých.
        Dobře to vystihuje cedule na vstupní bráně velehradského hřbitova. Je na ní napsáno: "Číslo poslední". Jako by její autor chtěl říct, že zde už se nic nestaví a nebuduje. Zde se odpočívá a očekává na vzkříšení buď k věčnému životu, nebo k nenávratnému zániku.

        Když si Šalomoun uvědomí, že smrt nakonec postihne moudrého stejně jako hlupáka, je to pro něho velké životní zklamání. Ještě po létech vzpomíná na pocity, které po tomto zjištění měl:
A tak jsem si řekl:
   K čemu je mi moudrost,
   jestliže mne má stihnout stejný úděl jako hlupáka?
   Všechno je jen marnost." (Kazatel 2,14-15)

        Pokud jste někdy museli pozorovat, jak se někdo z vašich blízkých na stáří pomalu "vytrácel", jak jeho oko ztrácí jiskru a rozum postupně zahaluje mrak zapomnění, pak možná rozumíte tomu, co prožíval moudrý král, když zjistil, že po smrti už mu jeho moudrost k ničemu nebude.
        Před více jak deseti lety mi umíral můj nejstarší bratr. Celý život patřil k těm s vyšším IQ. Byl výborným manažerem, dokázal se lehce učit novým věcem. Když potřeboval při své práci Italštinu, tak se ji během necelých tří měsíců naučil.
        Jednoho dne si všiml, že občas zapomíná na něco, co se stalo před pár minutami. Když se to opakovalo i další dny, zašel k doktorovi. Ten ho poslal na vyšetření a lékaři zjistili, že má nádor v mozku. Přestože se nejednalo o zhoubné bujení, nádor bratra skoro rok pomalu zabíjel... Bylo smutné pozorovat, jak se postupně vytrácí intelekt a osobnost někoho, koho jsem měl moc rád.

        Šalomoun znovu končí marností – zmarem. My ale víme, že konečné slovo bude mít Bůh. I když zde nás moudrost nezachrání od smrti, může nás zavčasu přivést k Bohu, který má schopnost nám život vrátit. A ne ledajaký život. Bude to život věčný, kde už nebude prostor pro nádory a další onemocnění.

        Pokud život hodnotíme z pohledu okamžiku smrti, pak opravdu čeká moudrého i hlupáka stejný osud. Pokud se ale na stejný problém podíváme očima našeho Boha, pak vše nemusí končit marností.