Mojžíšova smrt

        Vychází slunce a začíná poslední den Mojžíšova pobytu v izraelském táboře. Jako každé ráno i dnes vstupuje Mojžíš do stanu setkávání. Tentokrát je u toho i Jozue, nový vůdce Izraele.

Naposledy ve stanu setkávání
        Právě pro Jozua má Bůh zvláštní poselství. Říká mu: "Buď rozhodný a udatný, neboť ty uvedeš syny Izraele do země, kterou jsem jim přísežně slíbil, a já budu s tebou."⁽¹⁾
        Mezitím se u stanu setkávání sešli představitelé všech kmenů. Mojžíš se vyzval, aby poslouchali Jozua, který je v Boží moci dovede do zaslíbené země. Musí ale zůstat věrní Hospodinu a respektovat všechna nařízení, která jim předával v minulosti prostřednictvím Mojžíše.
        "Když se lid díval na starce, který od nich měl být vzat, připomněli si a znovu ocenili jeho otcovskou láskyplnou péči, moudré rady i neúnavnou práci. S hořkostí vzpomínali, jak jejich vlastní zatvrzelost vyprovokovala Mojžíše k hříchu, pro který musí zemřít.
Bůh je vedl k tomu, aby si uvědomili, že svému novému vůdci nemají ztrpčovat život, tak jako ho ztrpčovali Mojžíšovi..."⁽²⁾
        Hospodin pak volá Mojžíše ještě jednou do stanu setkávání: "Vystup zde na pohoří Abarím, na horu Nebó, která je v moábské zemi, naproti Jerichu, a pohleď na kenaanskou zemi, kterou dávám synům Izraele do vlastnictví. Vystup na tu horu, na ní zemřeš a budeš připojen ke svému lidu, jako zemřel tvůj bratr Áron na hoře Hóru a byl připojen ke svému lidu..., uzříš zemi jen odtud, ale tam do země, kterou dávám synům Izraele, nevstoupíš."⁽³⁾

Vstříc vlastní smrti
        Po setkání s Hospodinem Mojžíš pojí, aby měl dost sil ke své poslední cestě. Naposledy objímá Jozua i své nejbližší. Naposledy žehná celému národu. Ví, že se už neuvidí.
        Mojžíš pomalu stoupá na Nebó, na vrchol Pisgy. Čas od času se obrací a mává těm, kteří zdola pozorují jeho poslední cestu. Nakonec vystoupí až na vrchol hory. Usedá, protože je unaven. Rozhlíží se na všechny strany. nakonec se dívá směrem za Jordán, kam se brzy vypraví všichni Židé z tábora. "Já už ale s nimi nebudu", říká si.
        Slunce pomalu zapadá a Mojžíš má čas vzpomínat na vše, co během sto dvaceti let, které mu Hospodin dopřál, prožil. Bylo toho hodně. Vybavují se mu vzpomínky na život s maminkou, pak na vše, co zažil ve faraónově paláci. Znovu vidí dobu, kdy na poušti poznal svou manželku. Nejvíc vzpomínek se ale váže na posledních čtyřicet let.

Pohled do budoucnosti
        Ptá se sám sebe: "Nebylo to vše zbytečné?" Právě v té chvíli se mu zjeví Hospodin. Pomalu se stmívá. Bůh mu ve vidění ukáže budoucnost národa, který tak dlouho svědomitě vedl. Mojžíš vidí vzestupy i pády Izraele. Vidí život i smrt Mesiáše a nakonec vidí nebeské království...
        Ještě před chvílí pochyboval o smyslu toho všeho, co musel prožít. Nebyl si jistý, zda neudělal chybu, když ve svém životě vsadil vše na Boží kartu. Hospodin mu dovolil, aby nahlédl za oponu svého posledního dne a Mojžíš to vše najednou vidí úplně jinak.
        Pochybnost v jeho nitru střídá pocit vděčnosti a místo smutku má ve svém srdci najednou radost. Má jistotu, že mu Bůh odpustil i jeho hřích, kvůli kterému nemůže překročit Jordán.
        Když stoupal vzhůru, přemýšlel o tom, proč mu Bůh zakázal, aby ho kdokoliv doprovázel. Teď pochopil. Hospodin chtěl, aby mohli být v jeho posledních chvílích sami. Chtěl se s Mojžíšem sám rozloučit. Chtěl mu poděkovat za vše, co udělal pro vyvolený národ.
______________
⁽¹⁾Deut.31,23; ⁽²⁾Na úsvitu dějin 223; ⁽³⁾Deut.32,49-52;