Miláčku, dobrou noc.

        To ráno ještě rodiče vstávali spolu. Máma tátovi nachystala snídani a pak mu připomenula léky. Otočila se, aby ještě přinesla trochu bílé kávy. V tom okamžiku uslyšela divný zvuk. Ohlédla se a uviděla padající postavu mizející za stolem.

        Pak už to bylo rychlé. Máma zavolala záchranku, která přijela v rekordním čase a sanitka tátu odvezla do Baťovy nemocnice.

        Odpoledne chtěla jít máma na návštěvu, ale díky chřipkové epidemii byl zrovna zákaz návštěv. Večer proto vytočila číslo interního oddělení a  poprosila sestřičku, která měla noční službu, aby manželovi vyřídila, že mu přeje dobrou noc.

        Přestože táta moc neslyší, věděl, co mu jeho milá vzkazuje ještě dřív, než sestřička přišla na pokoj. Už na chodbě hlasitě sdělovala dalším kolegyním: "Představte si. Právě mi volala manželka pana Fürsta a prosila mne, abych mu vyřídila, že mu přeje dobrou noc. Umíte si to představit? Jsou spolu šedesát let..."

        I když se tomu v té chvíli všechny sestřičky smály, v dalších dnech viděl táta v jejich očích zvláštní obdiv.

        Dnes tátu pustili z nemocnice domů. Večer mámu před spaním v posteli pohladí po ruce a ona mu řekne: "Dobrou noc." Tak, jak to dělá už víc jak šedesát let.