Mé srdce žízní po živém Bohu

Dnes si připomeneme část jednoho z nejznámějších Davidových žalmů. Jeho úvodní myšlenku si pamatuji z dětství. Přestože se jedná o duchovní píseň, já se s ní setkal ve výtvarném ztvárnění. Jedna tetička měla doma zajímavý obraz.

         Když si přečteme úvod žalmu, hned vám bude jasné, jak ten obraz asi vypadal:
"Jak jelen hledá potůček v čas sucha,
   má duše hledá tebe, Bože můj." (Žalm 42,2)
         Na tom obrazu byl nádherný jelen s majestátným parožím. Stál na louce, hlavu měl vztyčenou a z tlamy mu vycházel mohutný oblak páry. Autor obrazu se totiž nechal inspirovat Davidovými slovy v překladu Bible Kralické. Nakonec ten text byl krásným písmem zaznamenán i na tomto výtvarném díle. Nad prostředkem spodního rámu mohl každý číst:
"Jakož jelen řve, dychtě po tekutých vodách,
   tak duše má řve k tobě, ó Bože."
         Tahle jadrná staročeština lépe vyjadřuje Davidovu myšlenku. Jelen neřve jen tak pro nic za nic. Svým řevem dává najevo, že mu chybí základní životní potřeba. Touhu uctívat Boha je podle Davida možné přirovnat k žízni, protože Bůh je jako voda, něco, bez čeho není možné žít. Bez Boha živoříme a pomalu umíráme.
         David tuto myšlenku rozvádí dál:
"Mé srdce žízní po tobě, po živém Bohu,
   toužebně vyhlíží tvou tvář." (Žalm 42,3)
         Miliony lidí řvou každý týden na fotbalových nebo hokejových stadionech. Svým řevem, tleskáním, troubením nebo bubnováním chtějí zaplnit prázdnotu své duše. Naivně se domnívají, že tím ukojí touhu své duše po uctívání živého Boha. Budou stejně neúspěšní, jako zemědělec, který chtěl zvýšit dojivost krav tím, že jim do stravy přidával polystyren.

         Podívejme se, jak David popsal život člověka, který nemůže uctívat Boha:
"Co jsem se natrápil, ve dne i v noci slzy polykal,
   když kdekdo šklebil se a říkal: ´Kde je tvůj Bůh?´
Jen vzpomínky mně zbyly.
   Ach, jak to bylo krásné,
   v procesí poutníků putovat k chrámu
  se zpěvem, jásotem, když nastal svátek." (Žalm 42,4-5)

         Tuto píseň složil David v době svého útěku před Saulem. Těžce se smiřoval s tím, že nemůže s poutníky navštěvovat pravidelné náboženské slavnosti. Vzpomíná, jaké to bylo v době, kdy takto putovával ještě s rodiči a sourozenci. Teď ale do blízkosti svatyně nemůže. Kdyby ho chytili Saulovi služebníci, stálo by ho to život.
         David nechápe, proč Bůh mlčí a neodpovídá na modlitby. To mu ale nemůže zabránit v tom, aby se do budoucnosti díval optimisticky:
"Dost ale stýskání, dost už je nářku!
   Jen čekej na Boha, jeho spásu,
   ještě mu zazpíváš svůj zvučný dík." (Žalm 42,6)

         Smyslem modlitby je sdílení. Když Bohu řekneme o svém trápení, on nám dodá novou odvahu jít dál. Dovolme své duši řvát k Bohu o tom, co nás trápí. A pak dovolme Bohu, aby nám odpověděl. K tomu se potřebujeme na chvíli utišit.